Equilibrium - Nic není v pořádku

3. října 2016 v 14:01 | Azano |  Equilibrium
Šestnáctá kapitola z pohledu Mishonne je tady. Nevím, kdy vyjde další kapitola, ale snad to vynahradím Urban Underworld a nějakými jednorázovkami.


Z pohledu Mishonne

Ohlédne se k těm dvěma. "Co zas?" Zabručela jsem. Profesor stočil pohled ke Kesame. "Collin vám bude stačit?" Kesame pokrčila rameny. "Fajn. Takže jméno znáš, tak to abych šel naší princeznu naštvat." Podíval se na mě. "Hej!" Okřikla jsem je. "Nepomlouvejte!" Profesor seběhl těch pár schůdků a razil si to přímo ke mě. "Jsi opravdu nebezpečná, když se zlobíš."
"Co?" Zamračila jsem se nechápavým výrazem. "Asi vám trochu hrabe, ne?"
"Možná." Uculil se na mě. Odfrkla jsem si a hleděla na něj. "To tady budete stát a čumět na mě?" Profesor přistoupil blíž. "A co kdybych si vzal do parády toho lučištníka?" Zašeptal, až mě zamrazilo. "Ty!" Vydechla jsem vztekle a odhodila ho několik metrů od sebe. "Drž se od něj dál!" V té chvíli jsem se změnila. Profesor se s úsměvem prošel kolem mě hned několikrát. "Fascinující, ovšem... vztek není věčná věc. Musíme nějak vymyslet spouštěč na trochu něco jiného. Takhle bys neměla vždycky moc velkou šanci k boji."
"No fajn, a co po mě chcete? Abych lítala a šlehala lejzry z očí, jako superman?" Profesor se lehce zarazil. "Tss... ty jsi opravdová, oni ne. Nesrovnávej se s filmy a knížkami, které si někdo vymýšlí. Soustřeď se na historická fakta." Zahleděla jsem se nad hlínu pod nohama. "Jsem projevem zla, že?" Starší na mě chvíli hleděl. "To se nedá určit podle schopností, ale podle tvé mysli, tvého uvažování, rozhodování. Jsi dobrá, ne zlá, přestože tak nevypadáš. Černá vrána nemusí vždy znamenat smrt, nebo zlo. Časem zjistíš, co tvá vrána znamená. Až na to přijdeš, budeš připravená naplnit proroctví." Zamyšleně jsem k němu zvedla zrak. "O tom proroctví jste nám ale pořádně nic neřekl."
Hodiny se začaly měnit v dny a ty v týdny. Kesamin spouštěč profesor stále nenalezl. Ne, že bych jí to záviděla, ale líto mi jí docela bylo. Zatímco já jsem celé dny trávila jen cvičením a pilováním svých schopností, kdy jsem skoro každý den objevila jednu novou, se Kesame jen dívala a... popravdě dodnes nevím, co si o tom myslela. Náš vztah byl zvláštní. Chvíli jsem měla pocit, že to je nejlepší kamarádka, pak sestra, pak zas... přítelkyně v tom romantickém slova smyslu. Měla jsem v tom zmatek a profesor... Collin... mi to moc neusnadňoval. Na jeho pozemku, kde jsem neustále trénovala, každý den přibyla jedna vrána. Bylo to divné, ale při každé mojí otázce, jsem nedostala žádnou odpověď.
Ohlédla jsem se ke svému ptačímu příteli, který mě sledoval a zároveň kontroloval okolí. Pousmála jsem se. V posledních dnech to byl jediný tvor, který se mnou vydržel být. Kesame i Collin si nejspíš řekli, že jsem až moc agresivní a ironická, když nad tím vším přemýšlím jen ve zlém slova smyslu. Byla to snad závist? Přešla jsem k terči, jehož střed modře hořel. Uhasila jsem plameny mávnutím ruky a pohladila Aela. "Prý nejsem zlá, ale co když jsem, co když sklouznu na stranu zla a... zničím svět?" Zašeptala jsem k němu. "Až vrány přestanou přibývat, začne odpočet. Až odsud odletí poslední vrána, zvolíš si stranu sama." Hleděla jsem do zlato-černých očí zvířete, které právě promluvilo. Kupodivu mě to ale nepřekvapovalo. "Konečně mi někdo odpověděl na mojí otázku." Projela jsem prsty jeho peří na hřbetě. "Mohla bych... tě o něco poprosit?" Zeptala jsem se ho. "Jistě." Odpověděl. "Najdi Daryla a... zjisti, jestli je v pořádku." Pták pokývl hlavou a roztáhl křídla, kterými mávnul a vyletěl do vzduchu. Hleděla jsem za ním, dokud nezmizel za vysokými stromy. Pohlédla jsem na terč a zabodla ukazováček do ohořelého středu. Jak jsem pak pomalu tahala prst z terče, se rozevíralo i jakési okno, ve kterém se mi zobrazovala černá a bílá vrána. Seděly vedle sebe, v poklidu, jenže pak se do sebe pustili, jako divá zvěř rvoucí se o kus mršiny. Jedna z vran padala mrtvá k zemi. V obraze najednou problikly dvě ženy. Jedna měla bílé vlasy a druhá černé. Vypadaly, jako nejlepší přítelkyně, možná sestry, ale pak se jedna skláněla nad tou druhou se zkrvaveným nožem v ruce. Jedna zabila druhou. Co když to čeká i mě s Kesame? Vzdálila jsem se od terče a pohlédla k domu, kde se v jednom z oken mihla záclona. Chvíli jsem na okno hleděla, než jsem zavrtěla hlavou a pohlédla na terč, kde už nic nebylo, jako kdyby tam vlastně nikdy nic nebylo. Krátce jsem sklopila zrak a vyrazila do domu. Profesor seděl u stolu a něco si četl. Nevěnovala jsem mu pohled, natož pozdrav. Nejspíš si toho všiml, a tak mě pozdravil, jenže já mu neodpověděla. Nechtěla jsem s ním mluvit. Stála jsem zády k němu a dělala si něco k jidlu. Měla jsem na něco chuť i nechuť. Nevěděla jsem, co chci jíst, nevěděla jsem nic. "Mishonne..." Třískla jsem s talířem o linku a ohlédla se k němu. "Co chceš?! Nasrat mě?! To už se ti povedlo ty kreténe! Už tady trčím skoro čtyři měsíce! Moje schopnosti možná jsou, možná nejsou silnější, ale o proroctví vím úplný hovno, o tobě vím úplný hovno a o Kesame zrovna tak! Nevím o vás nic, o nikom z vás, o ničem, a přesto tady s váma trčím a dělám něco, o čem nevím, proč to dělám! Ty jsi ale schopnej na každou mojí otázku jen neodpovědět nebo mi říct, že je na to čas, že to pochopím sama, ale mě to nebaví! Trénuješ mě, ale při tom se trénuju sama. Kesame je asi uražená, nebo nevím, proč se mnou nemluví. Serete mě, oba dva!" Div jsem po něm ten talíř s jídlem nehodila. Obešla jsem stůl z druhé strany, abych od něj byla co nejdál a zase vylezla ven z domu na ten cvičák, či jak to nazvat. Vzala jsem nějaký kus nábytku a udeřila s ním do země. Z té se cosi vynořilo a draplo mě. Z toho všeho překvapení jsem se jen stačila ohlédnout ke dveřím, odkud běžel Collin s Kesame.
Dopadla jsem na nohy a vzhlédla k nebi. Divnému nebi. Pořádně jsem se kolem sebe rozhlédla. Tohle byl docela jiný svět. Mrtvý svět. "Proboha." Vydechla jsem. Pohlédla jsem do svojí ruky, ve které jsem držela dřevěnou nohu od stolu. Nejistě jsem tedy se svou provizorní zbraní vykročila po rozbité dlážděné cestě pustinou.
Každý krok byl plný nejistoty, ale po době, která se zdála být nekonečná, mi to bylo jedno. Šla jsem už celkem klidně a jen se rozhlížela. Nikde nebylo ani živáčka. Přede mnou se konečně ukázala nějaká brána. Rozběhla jsem se k ní a s menšími potížemi jí rozevřela. Vrzot se rozléhal krajinou, ale mě to bylo jedno. Prolezla jsem tou škvírou, kterou jsem si udělala a kráčela vyprahlou zahradou, než jsem došla k velkým dvoukřídlým dveřím. Chvíli jsem na ně hleděla, pak vzala za velmi staře vypadající kliku a otevřela je. Šlo to snadněji. Vešla jsem do haly a rozhlédla se. Ticho. Dům byl v rozkladu, ale tak ono se to dalo očekávat už při pohledu na všechno předtím, než jsem vstoupila dovnitř. Prohrábla jsem si trochu zmateně vlasy. Vydala jsem se na průzkum.
Sídlo bylo obrovské a prázdné. Ledacos mě zaujalo, pak zase byly věci, které mě rychle odradily. Zapřela jsem se oběma rukama do dveří, které se konečně otevřely. Obrovský sál, celý od prachu, ale kříšťálový lustr, který byl opravdu ohromný, tam visel vesele pořád. Zbytek ovšem vypadal opuštěně. "Páni." Vydechla jsem do ticha. V dálce se cosi mihlo. Zaměřila jsem se na určitý bod, když se kolem mě najednou všechno ticho změnilo v rušný bál. Všude bylo spousta lidí ať už v párech, nebo jen sólo. Prodírala jsem se mezi nimi. Opravdu jsem se jich dotýkala, jako kdybych toho byla součástí. Když jsem se konečně prorvala tím davem, se přede mnou zjevil taneční parket. "Eh." Zaskočeně jsem se rozhlédla kolem. "Smím prosit?" Vyplašeně jsem se podívala na muže před sebou. "Colline?" Vypadlo ze mě ještě víc zaraženě. Sevřel v prstech mojí ruku a políbil mě na její hřbet. "Vypadáš vyplašeně, stalo se něco?" Vedl mě na taneční parket. Všichni se na mě dívali, jako kdyby mě znali a já je. Postavil se se mnou do základní polohy, a když hudba začala hrát, jsme se oba ladně pohybovaly do rytmu starých hudebních skladeb. Odhadovala jsem to tak na 15. století. Už jenom podle oblečení. Možná renesanční Itálie? Ale co tu dělal Collin a já? "Dneska jsi obzvláště tichá. Je to snad kvůli té mé nabídce?" Hleděl na mě. Měl překrásné zelené oči, které mě na chvíli odzbrojily, než jsem se vzpamatovala. "Já nevím." Vypadlo ze mě. "Nechtěl jsem na tebe tlačit. Víš přece, že tě miluju a chci s tebou zůstat, vzít si tě a... mít s tebou děti." Skoro bez dechu jsem ho poslouchala. "J-já nevím, co říct." Usmál se na mě. "Řekni ano. Vezmi si mě. Já tě prosím." S tím jeho nádherným úsměvem, který vypadal upřímnějc, než ten, co mi předváděl při tréninku a našich jiných rozhovorech, mě po konci písně odvedl ze sálu pryč. Ocitla jsem se tak na nějakém balkóně. Krajina byla najednou zelená, plná života. V dálce byla silueta města. Byl tu život. "Arael..." Oslovil mě. "Ano?" Vůbec mi to nepřišlo divné, že mi říká jinak, nějak mi to nedocházelo. "Miluji tě." Pohlédla jsem mu do tváře a zvedla k němu ruku. Projela jsem prsty jeho lehké strniště na tváři a usmála se. "Já vím, ale nejde to. Ohrozila bych tě." Sevřel v prstech mojí dlaň a smířeně se usmál. "To riziko bych podstoupil."
"Já ovšem ne." Pokývl na mou odpověď hlavou a sehnul se ke mě, aby mě políbil. "Až z tohoto kraje odejde poslední vrána, můj čas nastane a já určím svou stranu." Po těchto slovech se celý ten nádherný renesanční svět zničil, a opět tu byla jen ta mrtvá pustina. Těžce jsem vydechla a rozhlédla se. Ukazovalo mi to snad minulost někoho jiného? Mojí předchůdkyně? Vrátila jsem se zpátky do sálu a pokračovala druhými dveřmi někam dál.
Prošla jsem chodbou, pak zabočila a vlezla do dalších dveří. Sevřel se mi zaludek, když jsem viděla Collina, držícího... mě?! V náruči. Byla celá od krve a nejspíš už jí nezbývalo moc času. Klekla jsem si kousek před nimi a sledovala je. "Uzdravíš se, určitě ano. Arael..."
"Najdi mojí následovnici. Pomož jí dokončit to, co jsem nezvládla já. Ať její hejno vran dojde konci a poslední vrána jí dá cestu dobra, či zla. Nesmí skončit jako já. Zrazená vlastní rodinou." Přiložila mu ruku na srdce, které v jeho těle zazářilo, což bylo vidět skrz veškeré orgány i oblečení. Její ruka se pak svezla k zemi. Collin na ní zoufale hleděl. Natáhla jsem k ní ruku. Byla jsem to já, ale mrtvá, v černých šatech, s černými vlasy. "Mluvili... o mě?" Collin jí políbil na čelo a chvíli na ní ještě hleděl, než zase všechny tyhle vzpomínky zmizely a já se v pokoji neocitla sama. Na podlaze přede mnou, ležel pouze nějaký amulet. Krystal zlaté barvy lehce světélkoval a v té tmavé místnosti vytvářel jakousi lampu. Zvedla jsem jej a prohlédla si ho. Po několikaminutovém rozmyslu jsem si ho dala na krk, postavila se a pokračovala dál, dokud jsem se znovu neocitla v hlavní hale...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama