close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Say word | Znepokojující zakončení

4. března 2016 v 10:28 | Renaiti |  Say Word
Zdravím vás dušičky,
tak tu je zase pátek, ten sladký pátek, na který se snad všichni po celý týden těší. Já vám mohu s radostí opět přinést novou kapitolku této povídky, která ale není nijak dlouhá, ba dokonce se docela i stydím za to, jak je krástká, ale slouží jen jako taková "spojnice" nebo spíše tedy vysvětlivka pro další kapču a navíc někdy se hlavní hrdinka o nadpřirozenu dozvědět musí, no ne? :D Doufám, že i nadále se vám příběh líbí a budu moc ráda za jakýkoliv váš ohlas, abych věděla, jestli má cenu stále povídku přidávat :). I dnes můžete nakouknout do soundtracků a poslechnout si příslušnou písničku...



Nyní jsem se pro změnu koukala a cítila zmateně já. Radši se ani ptát nebudu, problesklo mi hlavou. Nakonec jsem se rozhodla neřešit, v čem byli ti dva zapletení, raději jsem to zatím ani vědět nechtěla. Chtěla jsem se dostat domů, to byla právě teď moje hlavní priorita.

Nervózně jsem přešlápla z jedné nohy na druhou. Nakonec jsem sama sobě vynadala, vždyť jsem ho už celý večer zajímat nemusela, na ples jsem mu pomohla se dostat. Vydechla jsem a trochu si nadzvednula šaty, abych se mohla rychleji pohybovat. Zatlačila jsem do volného křídla dveří a vyšla na chodbu. "Hej, počkej, zastav," slyšela jsem, jak za mnou volá.

Nasadila jsem rychlé tempo a sama pro sebe se usmála. Cítila jsem se volně, neboť jsem se právě rozhodla, že už nebudu skákat, jak ostatní pískají, budu si prostě dělat, co uznám za vhodné. Ten pocit, který se mnou právě rozléval, byl k nezaplacení.


Bohužel fakt, že jsem se v chodbách školy ještě příliš neorientovala, pro mě nebyl zrovna přínosný. Zahnula jsem za roh a poté ještě za jeden. Plácla jsem se do masky, když jsem zjistila, že jsem se ocitla před ředitelnou. Odfrknula jsem si a mírným poklusem se vydala zpět, v tom okamžiku jsem už měla východové dveře na dohled, v duchu jsem zajásala a krok zpomalila.

Chodbou se nesla ozvěna mého jména, za mnou totiž stál Derek. To mi chce bránit v tom, abych šla domů?, měla jsem chuť zuřit. Vzájemně jsme se provrtávali pohledy. Nehodlala jsem uhnout jako první, postavil se proti vzteklé puberťačce, dobrovolně, tak ať okusí, co to obnáší.

Odhodlaným krokem se vydal blíž ke mně. Dala jsem si ruku v bok, abych mu tím jasně naznačila, že se jen tak nevzdám. "Musíš tady zůstat," jeho hlas zněl pevně a nekompromisně.

"A to řekl kdo," prsknula jsem vztekle. "Myslím, že už jsem toho pro tebe udělala víc než dost, pustila jsem tebe i tvýho přítelíčka z našeho sklepa a ještě jsem tě dostala na ples, co kdybys mě na oplátku za to nechal bejt, hmmm…?"


Sledovala jsem, jak přešel vedle mě, vlastně jsem se přetočila tak, abych mu stále mohla vidět do obličeje, ale pravděpodobně to byla chyba. Udělal krok blíž ke mně, instinktivně jsem ustoupila. Takhle to pokračovalo, až jsem mezi lopatkami ucítila chladnou zeď. "Tohle ti nikdo nebere, avšak já už jsem z přesvědčovacích metod, které platí na puberťáky, docela vyrostl, takže mi prostě věř, že pro tebe bude nejlepší, když tu ještě chvíli pobudeš," uculil se.

To už na mě bylo dost. Za posledních několik dní se ve mně nahromadilo tolik věcí, za které bych nejraději všechny v mém okolí uškrtila a neměla jsem možnost ze sebe tu potlačovanou zlost nějak dostat. "Jo takhle," uchechtla jsem se, "takže mi to nikdo nebere jo?! A že zrovna stojíš v mým osobním prostoru, tak mi to vůbec nebereš co!" funěla jsem jako nasupená lokomotiva. "Vyrostl? Proboha, vždyť jsi byl celej večer ve společnosti puberťáků, tos neviděl, jak si to kluci u těch holek žehlili pusama a něžnejma blbostma?" zamručela jsem vztekle.


"Já už toho mám dost," uzavřela jsem náš rozhovor a chystala se odejít. Přede mnou se, ale o zeď opřela jeho ruka a zabránila mi tak v průchodu. Dříve než jsem stačila zareagovat, opět jsem měla záda přitisknutá na chladné zdi.


Derekovy hřejivé rty si něžně přivlastnily ty moje. Slastně jsem zavřela oči a tuhle chvíli si užívala, snad jako bych to ani nebyla já. Cítila jsem, jak mi postupně rudnou tváře a v břiše takový podivný pocit, jako by mi tam létalo tisíce motýlků.


Nevím, za jak dlouho se ke slovu dostalo opět moje realistické já, ale hádala bych, že po docela dlouhé době. Dala jsem Derekovi ruce na hruď a prudce do něj zatlačila, pochopil mé gesto a odtáhnul se. Zalapala jsem po dechu, "cos to krucinál udělal?" zařvala jsem.

"Zkusil jsem tě zastavit, tak jak by to udělal jinej puberťák, samas mi to před chvílí řekla a navíc, nepociťoval jsem, že by se ti to nelíbilo," uculil se, "ne vážně, musíš tady zůstat!"

Vykulila jsem na něj oči, ani jsem si v samém záchvatu vzteku neuvědomila, co říkám. "To je jedno, já nejsem žádná tuctová puberťačka," objasnila jsem mu. Vykroutila jsem se z jeho blízkosti a otevřela dveře školy.

"Do prdele," slyšela jsem jeho nadávku tlumeně. Sbíhala jsem schody od školy tak rychle, jak mi to jen šaty a podpatky dovolovaly. Zbývaly mi už jen tři schody, když jsem pod nimi uviděla stát Dereka. Prudce jsem se zastavila, jak je tak rychle seběhnul, zněla mi další otázka v hlavě. "Poslyš," dříve než stačil větu dokončit, objevila se tři černá auta, která zastavila na chodníku, jen pár centimetrů od Dereka.

Zmateně jsem se na ně podívala, ze dvou aut vyskočili dva muži, kteří v rukou drželi obušek, takový, který nosí hlídači ve velkých nákupních centrech nebo policisté, ale na těch, které měli tito muži, bylo něco jiného, proudila jimi elektrika. Naprosto jsem zkoprněla, nemohla jsem se vůbec pohnout ani ze sebe vydat hlásku.

Z posledního auta, ve kterém jeho řidič zůstal, se rozezněl zvuk klaksonu. Tento, uším nepříjemný, zvuk, ale nepřestával. Moje uši si na něj nemohli přivyknout a zdálo se, že Derek na tom byl stejně. Ovšem s tím rozdílem, že k němu se blížili dva muži s elektrickými obušky. "Nechte ho," zakřičela jsem na muže, ale ti dělali, jako by mě ani neslyšeli. Jeden z nich praštil Dereka do nohy a druhý do hrudi. Znovu jsem zakřičela, myslím, že ten už si užil elektriky až až, ale mezi tím mu stihli oba zasadit pár dalších ran, musela jsem jednat rychle. "Hej hoši," sladce jsem na ně zvolala. Oba se na mě otočili, čímž se mi naskytnul pohled na Dereka, který zbídačeně klečel na zemi, musím to dotáhnout do konce. "Kdo z vás by si chtěl užít na párty se středoškolačkama," koketně jsem na ně zamávala a spiklenecky mrkla.

Všechno se, ale seběhlo příliš rychle, než abych se mohla proklínat. Ze třetího auta ve veškeré počestnosti vystoupil Rick, který mi ovšem nevěnoval ani kousek pozornosti. Přešel ke klečícímu Derekovi a dřepnul si k němu, "já vím, že se snažíš držet, ale notak, ukaž nám svou pravou tvář," mluvil klidně a chladně. I on v ruce třímal svůj obušek, kterým proudila elektrika. Krátce za jeho slovy následoval úder do Derekových žeber, břicha a nohou. Rick vztekle chytil zesláblou postavu pod krkem, "tak ty se nepředvedeš, ale já myslím, že ano," kývnul na jednoho muže, který si Dereka podával před tím.

Nechápala jsem, co Rick myslí tím, aby se předvedl. Když se, ale ten muž vydal mým směrem, pochopila jsem konečně, že bych neměla jen tak postávat na schodech a dívat se, jak si můj nevlastní psychopatický otec libuje v mučení lidí.

Muž byl v mžiku u mě. Popadnul mě tak, abych se nemohla vykroutit a utéct. Přidušeně jsem zamručela a pokusila jsem se vykroutit ruce, které mi pevně držel za zády. Jsem v pohodě, jsem v pohodě, opakovala jsem si stále dokola jako mantru, věděla jsem, že toho chlapíka, který mě pevně držel, Rick nenechá zajít nikam daleko, protože jestli ano, mohla jsem mu garantovat, že mě ani matku už by v životě neviděl. Nakonec jsem se přeci jen zklidnila a všimla si, že po celou tu dobu, co jsem se vzpírala jako neposedné hříbě, Rick něco šeptal Derekovi.

K mým uším dolehlo zavrčení, ustaraně jsem sjela pohledem k Derekovi. Rick s úšklebkem odstoupil, jeho poskok, který mě pevně držel, mě jako na povel nechal být a odstoupil ode mě. Sledovala jsem jak zády a břichem muže, který byl sražen na všech čtyřech, jako úderem blesku pronikla ocelová tyč. Zavřískala jsem, on ho zabil, on…, cítila jsem, jak se mi pomalu podlamují kolena a do očí se mi derou slzy. Po celém parkovišti se rozlehnul děsivý řev, ze kterého mi tuhla krev v žilách. Sledovala jsem, jak se Derekovy nehty mění na dlouhé drápy, na jeho obličeji oči dostávají rudou barvu, z úst mu koukají dlouhé špičáky a po obou tvářích vyrůstají kotlety. Přitisknula jsem si zděšeně dlaň na ústa. Tohle jsem viděla jen ve filmech, nemohla jsem uvěřit, že se to děje člověku, přímo před mýma očima.

Vyskočil na kapotu černého auta a během chvilky byl pryč. Klopýtala jsem poslední tři schody dolů, abych mohla stát na pevné zemi. Během chvíle u mě byl Rick a podpíral mě. Přerývavě jsem dýchala a stále nespouštěla oči z místa, odkud muž, který jen vzdáleně připomínal Dereka, zmizel i s ocelovou tyčí v břiše.

Nevlastní otec mi pomohl nasednout do auta, kde jsem se schoulila na zadním sedadle do klubíčka a vyděšeně koukala před sebe. V hlavě mi vířilo tolik otázek, jak? Co? Proč?, psychicky jsem to nezvládla a pustila se do pláče. Cítila jsem se roztříštěná na milión kousků a vůbec jsem netušila, v jakém světě se to pohybuji, prakticky jsem si připadala, jako bych blouznila.


Rick ke mně napřáhnul ruku, ve které držel můj mobil. Nedůvěřivě jsem si od něj telefon vzala a zjistila, že jsou k němu ještě připojená sluchátka. Přes slzy jsem skoro neviděla na displej, ale to mi nevadilo, najít písničky jsem dokázala zpaměti. Klikla jsem na písničku, která mi právě přišla pod prst a sluchátka si dala do uší. Bylo až děsivé, jak moc ta písnička vystihovala situaci, která se před chvílí odehrála na parkovišti…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama