Zdravím vás dušičky,
já si stále užívám pohodlí domova, zatímco se mi prázdniny pomalu ale jistě chýlí ke konci. Poměrně rychle to zase uteklo. Nevěřila bych, jak ten čas dokáže být krutý. Každopádně, jelikož je pátek, mám tu pro vás dalí kapitolu Say word! Doufám, že se na ni alespoň někdo z vás těšil a napíšete mi, jak se vám nakonec líbila, byla bych za to moc ráda :) I dnes můžete nakouknout do soundtracků, kde se objevila další písnička...

Po mých včerejších otázkách, které byly prý velmi hloupé, mi matka zakázala si půjčit její auto na první den do školy. Prakticky mi také jasně naznačila, že v žádném případě nepůjdu ani pěšky. Nezbylo mi proto nic jiného nežli se nechat odvést od Ricka, jež jel tou dobou do práce. Nebyla jsem z toho zrovna nadšená, ale nedalo se nic dělat. Vlastně jsem ani moc nechápala tu máminu logiku, pokud považovala otázky u včerejší večeře za nepřiměřené a hloupé, proč mě tedy nechávala, abych s ním v tom autě byla sama? Vždyť bych se ho mohla znovu zeptat na kolik věcí. Nakonec jsem nad tím jen pokrčila rameny a posadila se na sedadlo spolujezdce.
Cestou jsem nepromluvila ani slovo. Když auto zastavilo na parkovišti před školou, chystala jsem se, že vystoupím. Rickův hlas mě ale zadržel. "Najdi Stilese, ukáže ti všechno podstatné ve škole," pronesl.
Zmateně jsem se na něj dívala, snad jakoby mi četl myšlenky, se pokusil o bližší vysvětlení. "Stilese je syn mého dobrého přítele, spolu s jeho kamarády chodí o rok výš než ty. Ale strašně rád mluví, takže ho prostě najdi, bude to dobrý průvodce," pousmál se na mě povzbudivě.
S jeho kamarády? Zděsila jsem se. "Díky žes to zařídil Ricku, ale já si to tady nějak projdu sama," mávla jsem nad tím rukou. Opravdu jsem nechtěla, aby mě kdokoliv musel mít hned první den na krku. Konec konců, ráda bych si školu prošla sama, nikdy jsem nebyla příliš společenský typ, který by se hrnul mezi partu kamarádů. Také jsem nechtěla být vlezlá.
"Víš, že jsem tuhle odpověď čekal?" zamyslel se, přičemž se mírně usmál. Dříve než jsem stačila cokoliv říct, na okno spolujezdce se ozvalo zaťukání. Prudce jsem se k onomu zvuku otočila. "Tak jsem to domluvil sám. Nazdárek Stilesi," usmál se na mladíka, který právě otevíral dveře od auta. Vrhla jsem na svého nevlastního otce nasupený pohled, který ale po chvíli roztál, neboť jsem s tím už nemohla nic dělat.
S povzdechem jsem vystoupila a hodila si na záda batoh, který byl prozatím prázdný, neboť jsem se pro učebnice teprve měla zastavit. Slyšela jsem, jak se vrčení motoru pomalu vytrácí. "Co tak smutně? Jdeš snad na popravu," rýpnul si kluk vedle mě.
"Někdy si tak připadám," zamumlala jsem spíš sama pro sebe. Pomalu jsem vykročila směrem ke škole, kam se mi vůbec nechtělo.
"Notak, hlavu nahoru! Jsem Stiles," promluvil povzbudivě a za chůze ke mně napřáhnul ruku. Trochu ostýchavě jsem ji přijala a prozradila mu i své jméno. Až ke škole jsme poté nepronesli ani slovo, čas od času někomu Stiles zamával, ale jinak jsem si ho nevšímala.
"Hele, někdy to tady je jak v bludišti, ale myslím, že tebe v první řadě bude zajímat ředitelna. Když půjdeš rovně a támhle zabočíš vlevo, tak tam budeš," při svých slovech se mi snažil ještě cestu ukázat ve vzduchu. Nezmohla jsem se na nic jiného než na kývnutí.
Vydala jsem se směrem, který mi ukazoval. Stiles stále šel vedle mě. "Nemusíš mě doprovázet," řekla jsem trochu prudčeji, než jsem chtěla, ovšem zdálo se, že on si toho tónu pomalu ani nevšimnul, za což jsem byla docela i ráda.
"To je v pohodě, slíbil jsem to. Navíc mi připadáš opravdu jako takové malé ptáče, nic ve zlým," zasmál se. Také jsem trochu pozvedla koutky do úsměvu, aby se neřeklo. Než jsem se nadála, ocitli jsme se před dveřmi ředitelny. Nyní jsem byla docela i ráda, že je tu Stiles, abych tam nemusela jít sama.
Davem se k nám řítila nějaká dívčina s dlouhými černými rovnými vlasy. Odhadovala jsem, že mladíka po mém boku zná, samozřejmě tomu tak bylo. Hned jak k nám dorazila, ho odtáhla o kousek dál, nejspíše šlo o nějaký důvěrnější rozhovor.
"Scaret, musím tě tady nechat, ale po škole ten odvoz platí, tak se zatím měj," spěšně se rozloučil a i s dívkou zmizel v davu. Nestačila jsem nic říct, ani jsem o tom odvozu nevěděla. Dnes byli všichni rychlejší než já a nedávali mi prostor, abych se mohla k dané věci také vyjádřit. Zamračila jsem se a zaklepala na dveře ředitelny.
***
Už bylo po škole. Batoh jsem měla podstatně stejně těžký, neboť jsem v ředitelně dostala pouze seznam učebnic, které budeme muset pořídit. Ze školy jsem vycházela o trochu déle než ostatní, protože jsem si ještě dávala zámek s kódem na skříňku, ale to nic neměnilo na tom, kolik lidí se najednou hnalo ke svým autům na parkovišti a snažilo se odsud co nejrychleji dostat.
Zakroutila jsem nad tím hlavou. Seběhla jsem schody od školy. Stiles stál u svého jeepu a už mě zdálky vyhlížel. Jak moc jsem doufala, že by mě v tom davu mohl přehlédnout nebo na to úplně zapomenout, ale nestalo se tak, neboť mě velmi brzy zmerčil a zamával mým směrem. S povzdechem jsem se vydala k jeho autu.
"Tak co, jak šel první den ve škole?" zeptal se se zájmem a otevřel mi dveře na sedadlo spolujezdce. S vděčností jsem se posadila a počkala, než si sedne za volant, abych nemluvila jen tak do prázdna. Bylo od něj hezké, že má zájem.
"Celkem to šlo, až na to, že budeme muset na nákupy," pokývla jsem směrem k jeho učebnicím na zadním sedadle. Jen se zasmál a otočil s klíčky v zapalování. Motor se s vrčením pustil do práce. Hlavu jsem si opřela o opěradlo a oči na chvíli zavřela, první den byl konečně za mnou, odteď to snad bude už jen lepší.
Autu během chvilky zapištěly brzdy a my s trhnutím zastavili. Rychle jsem rozlepila oči a koukla po řidiči. "Jsi v pohodě?" ptal se starostlivě Stiles. Jen jsem kývla. Mezi tím hbitě vyskočil z auta. Zvědavě jsem pootevřela dveře, abych se mohla podívat, co bylo zdrojem onoho prudkého zabrzdění.
Na zemi ležela mužská postava, ke které se Stiles skláněl. "Můj bože!" zavřískla jsem a přitiskla si ruce na ústa. Za námi se začalo ozývat troubení aut, od ostatních studentů, kteří byli netrpěliví. Zamyšleně a trochu i vyděšeně jsem stále hleděla na postavu na silnici.
"Pomůžeš mi s ním prosím do auta?" vrátil mě zpět do reality Stiles. Nezmohla jsem se na nic jiného, než že jsem k oběma přiskočila. Muž, který ležel na zemi, měl pevně přitisknutá oční víčka k sobě, snad jako by se snažil bojovat s nějakou bolestí.
"Co se mu stalo?" odhodlala jsem se konečně ke slovu. Můj hlas byl roztřesený, srazil ho snad? Vzduch opět prořízl ostrý zvuk klaksonu. Muž, který měl tak urputně sevřená víčka, si rychle přitisknul ruce na uši. Věděla jsem, že pokud mu to nedělalo dobře, rozhodně by mu nepomohlo o nic víc, kdybych na ty nedočkavce v autech zakřičela, proto jsem byla zticha.
"To právě nevím," zamručel Stiles a dal si jeho ruku kolem ramen. Napodobila jsem ho. Šetrně jsme se s ním snažili zvednout. Muž měl skloněnou hlavu, a jelikož jsem byla menší než on, slyšela jsem to bezmocné vydechnutí, které se prolínalo se syknutím, když jsme ho se Stilesem napůl vedli a napůl vláčeli k autu.
Bylo mi ho líto, nevěděla jsem sice, co se mu stalo, mohl si to klidně udělat sám, ale i tak jsem nesnášela, když lidé trpěli. K autu to sice bylo jen pár kroků, ale i to se mu muselo zdát hodně. Když se Stiles ujistil, že ho pevně drží, vlezla jsem si dozadu do jeepu a pomohla mu s mužem na sedadlo spolujezdce. Stiles rychle zaklapnul dveře a oběhnul vůz. Během chvilky už běžel motor a my mířili pryč z parkoviště.
Odvážila jsem se podívat na onoho muže, se kterým jsem pomáhala do auta. Byl velmi bledý a celý zbrocený potem. Stále jsem ještě cítila, jak se celá třesu. Měla jsem tolik otázek, na které jsem potřebovala odpovědi. "Stilesi," oslovila jsem řidiče opatrně, ten mě jen pozoroval zpátečním zrcátkem a pokynul mi, abych pokračovala, "bude v pořádku? Odkud ho vlastně znáš?" starostlivě jsem se podívala na pobledlého muže. Najednou jsem se zarazila, neměla bych takhle vyzvídat, ovšem muž, který seděl na sedadle spolujezdce, se se zájmem díval na Stilese a čekal, co z něj vypadne, brzy jsem i já svůj pohled obrátila k řidiči.
"Ehmmm…no jasně, tohle on má každou chvíli," mávnul nad tím rukou a pokračoval, "je to můj bratránek, Miquel," usmál se a poplácal jmenovaného po rameni. Ten jen pozvednul obočí, ale nějak se k tomu nevyjadřoval. Najednou se nahnul dopředu, jakoby mu bylo špatně.
"Bože to ne, to ne," zamumlal nešťastně Stiles, "řekni, že se ti nechce zvracet," jeho hlas zněl úpěnlivě. Sundala jsem si červený šátek z vlasů a polila jej vodou, kterou jsem měla ve škole vypít, alespoň jsem domů nemusela s plnou lahvičkou. Tekutina na šátku byla příjemně chladivá.
"Opřete si hlavu," zamumlala jsem a přiložila mu šátek na čelo, které bylo úplně rozpálené, jako žhnoucí kamna. Vždycky mě máma učila, že pokud mi je špatně od žaludku, měla bych si na čelo dát studený obklad, nikdy jsem nevěděla co to má za význam, ale vždycky to pomohlo.
Autem se rozlehl zvonění mobilního telefonu. Stiles jej ihned vzal. Moc jsem rozhovor nevnímala, nepřišlo mi to slušné, raději jsem se věnovala svým botám. Uslyšela jsem pár útržků a to ty, které Stiles pronášel docela nahlas. "Co s ním mám udělat? … A mimochodem, začíná smrdět." Smrdět? Co tím myslel, netušila jsem proč se ti dva, co se mnou byli v autě, nemají rádi, ale rozhodně mezi nimi nepanovaly dobré vztahy, kdo by o svém bratranci řekl, že smrdí? A k tomu všemu ještě, když to slyší. To jsem trochu nechápala.
"Hele chlape, zkus se trochu držet, už jsme skoro tam," zamručel Stiles znovu a opět odbočil. Z odboček a všech těch křižovatek mi šla hlava doslova kolem, vůbec jsem nevěděla, kde se nacházíme, proto jsem raději mlčela.
"Cože? Kde?" promluvil ostře muž, který mi byl představen jako Miquel. Vůbec bych do něj neřekla, že v této situaci bude schopný tohoto tónu v hlase.
"U tvého domu," pronesl nechápavě řidič a zmateně se na něj podíval, jakoby se mu něco snažil naznačit.
"Co? Ne, nemůžeš mě tam vzít," oponoval mu Miquel. I já jsem s ním v duchu souhlasila, neodhodlala jsem se totiž do jejich rozhovoru nějak zasahovat, ale rozhodně ho nemohl dovést domů, měl by do nemocnice a to co nejdříve.
"Nemůžu tě vzít do tvého vlastního domu?" zvýšil Stiles hlas. Když si však všimnul pohledu, který na něj spolujezdec upíral, nakonec jen zavrtěl hlavou. "Fajn," odfrknul si. Během chvíle však zastavil u krajnice, podivila jsem se tomu, co dělá. "Nechceš do svého domu, tak tady můžeš vystoupit a rozhodnout se kam půjdeš," pronesl celkem rozpáleně. Nyní jsem neměla odvahu skoro ani dýchat. Stáhla jsem se co nejvíce do sebe a snažila se na zadním sedadle vypadat co nejmenší. Nechtěla jsem se do jejich pří jakkoliv mísit.
"Nastartuj to auto a jeď," procedil skrz zuby muž. Tón jeho hlasu zněl opravdu vážně a rozhodně nebyl připraven na kompromisy nebo jakékoliv ústupky.
"Nemyslím si, že na mě můžeš štěkat rozkazy s tím, jak vypadáš. Vlastně, myslím, že když budu chtít, mohl bych vytáhnout tvou malou prdel doprostřed silnice a nechat tě tu umřít," zavrčel Stiles. Zůstala jsem na oba koukat jako opařená, tohle, že byli bratranci? I když jsem si někdy se svými bratránky nepadla do noty, rozhodně bych jim tohle nikdy neřekla. Už jsem to nemohla vydržet.
"Omlouvám se, že vám zasahuji do této rozjeté debaty, ale nejen že bych už měla být asi půl hodiny doma, ale myslím, že není správné, abyste tu po sobě štěkali, ani jednomu z vás to neprospěje. Musíte se uklidnit, já se o totéž snažím už od parkoviště u školy," pronesla jsem polohlasem. Jakmile jsem ale zmerčila pohledy obou mužů, které se na mě upíraly, silně jsem svých slov litovala.
Čekala jsem, že se nyní pustí ostrými slovy do mě, ale nic nepřicházelo. Pouze jsem slyšela mručení motoru, který se pomalu dával do chodu. Stiles auto otočil a opět se začal proplétat ulicemi. V autě bylo až nezvyklé ticho, které občas prořízlo Miquelovo zaskučení. Zdá se mi to, nebo se tomu muži přitížilo, zapřemýšlela jsem a soucitně na něj pohlédla. Viděla jsem už poměrně hodně lidí trpět a vždycky mi to vadilo.
Když zmerčil můj pohled v zrcátku, rychle jsem sklopila oči. Brzy jsme se ocitli u světle zeleného domu. Vyskočila jsem z auta a na záda si dala batoh. "Děkuji za svezení," prohodila jsem ke Stilesovi, "a také přeji hodně štěstí v nemocnici, snad to nebude nic vážného," pohodila jsem hlavou k muži na sedadle. Během chvíle se před dům vyřítil Rick a v závěsu za ním i moje matka.
Všichni tři jsme sledovali, jak auto mizí v dálce. Jen Rick si ho přeměřoval se zúženými zorničkami. Ten večer jsem dostala ještě celkem vynadáno, když jsem oběma objasnila, oč šlo. Rick i matka se mi snažili vštěpit do hlavy, že mohlo jít klidně o nějakého narkomana a že se tím Stiles nechtěl chlubit.
Ještě jsem si večer chtěla něco málo zapsat do deníku, ale jako by se po něm slehla zem. Od stěhování jsem ho nemohla najít…
























Ahoj, ráda spřátelím :) jdu si tě zapsat :)