close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Say word | Slyšel jsem...

19. února 2016 v 10:35 | Renaiti |  Say Word
Zdravím vás drahoušci,
celý týden opět utekl jako voda a máme tu pátek, to znamená jen jediné...další kapča této povídky :). Abych byla upřímná, vaše komentáře mě vždy velmi potěší a motivují, takže vám za ně moc děkuji! Jsem ráda, že psaní této povídky má nějaký smysl. Tuto část bych proto ráda věnovala Sandře ♥ Tato kapitola je oproti té předešlé spíše taková oddychová a kratší, ale doufám, že i přes to vás neodradí :) Opět jsem přidala nový soundtrack, takže kdo si rád při čtení poslechne písničku, klidně může...


Třesouc se, jsem stále byla přitulena k matce, která mě něžně hladila po vlasech. Před očima jsem stále měla obraz elektriky, která proudila těly obou mužů. Nechápala jsem, kde se v Rickovi vzalo tolik bezcitnosti, se kterou k nim promlouval a také, jak to oba muži mohli přežít bez úhony.


Ještě jsem se s nočním pobytem ve sklepě zcela nesmířila a už jsem cítila, jak mi skrze okno na záda dopadají první ranní sluneční paprsky. Zavzlykala jsem a zvedla hlavu k matce, která se na mě ustaraně podívala. Otřela jsem si slzu, která mi stékala po tváři, přičemž jsem ucítila, že mám celý obličej opuchlý od pláče.

Beze slova jsem se postavila. Nohy se mi ještě trochu třásly. Hlavou mi běhal hrozivý scénář, co by se mnou bylo, kdyby oba muže přišel ještě Rick zkontrolovat a našel mě, jak se snažím vloupat do sejfu nebo když jim pomáhám z okovů. Z představy, že bych mohla skončit jako oni, se mi udělalo nevolno.

Pomalým krokem jsem vystoupala po schodech do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Musela jsem se co nejdříve dát do kupy, protože za necelých třicet minut mě čekala škola, kde jsem rozhodně nemohla vypadat tak, jako teď.


Několikrát jsem se zhluboka nadechla a zase vydechla. Postavila jsem se k šatníku a vybrala to, co mi hned padlo pod ruce. Převlékla jsem se, učesala vlasy do culíku a hodila si batoh přes rameno. Uvědomila jsem si, že jsem si ještě nestačila pořídit učebnice, snad to bez nich nějak zvládnu, napadlo mě.

Pomalu jsem sešla schody, pod kterými již čekala matka. Počkala, než jsem sestoupila z posledního schodu a propletla si se mnou prsty na rukou a druhou rukou mi zastrčila neposedný pramínek vlasů do sponky na hlavě. "Odvezu tě do školy, dobře?" Mluvila tichým a přívětivým hlasem, jakoby se snad bála, že by mě mohla ještě více rozrušit.

Na tváři jsem vykouzlila takový ten rozzářený úsměv malého dítěte, které stojí před horou dárků u vánočního stromečku a jen jí kývla na souhlas.

Neměla jsem odvahu podívat se na dveře od sklepa, ale všimla jsem si, že třísky, které ze dveří zbyly, někdo zametl, pravděpodobně matka. Nakonec jsem jen pohodila hlavu, nemohla jsem na tu noc myslet, musela jsem se soustředit na školu, tohle si budou muset vyřešit dospěláci sami.

Matka na nic nečekala a táhla mě k jejímu autu, nepřítomně jsem se posadila na sedadlo spolujezdce a automaticky se připoutala. Celou cestu ke škole, jsem nepřítomně koukala z okýnka, ale nepozorovala jsem ubíhající domy a křižovatky, nýbrž jsem se stále vrtala ve svých myšlenkách.

Když matka zastavila před budovou školy, vůbec se mi nechtělo vystoupit, připadala jsem si, jako bych tu byla zase první den. Slyšela jsem povzbudivá slova, která matka říkala. Také jsem si všimla Stilese, který stál na schodech před školou, když mě zaregistroval, zamával mi.

V tu ránu bylo rozhodnuto, nemohu přeci být ustrašená dívka do nekonečna, musím se tomu postavit čelem a ukázat Rickovi, že mě jen tak něco nerozhází. Zatnula jsem pěsti a políbila matku na tvář. "Užij si den," pronesla jsem také povzbudivě. Její odpověď jsem již neslyšela, neboť jsem mířila rovnou za nosem, do školy...

***

O přestávce jsem se posadila k jednomu ze stolů, který byl na dvoře školy. Z batohu jsem si vyndala mámin báječný toast. Byla jsem ráda, že mi svačinu vždycky chystá ještě večer, aby toho ráno už neměla tolik. S chutí jsem se do něj zakousnula.

"Můžu si přisednout?" zazněl mužský hlas vedle mě. S plnou pusou jsem koukla na postavu vedle mě, nemohla jsem promluvit, aniž bych nezačala prskat jídlo, proto jsem jen váhavě přikývla. Muž přijal moje přikývnutí a posadil se vedle mě. "Ty jsi ta nová, Scarlet, že?" usmál se na mě vlídně, "já jsem Isaac," napřáhnul ke mně ruku.

Jak to, že všichni znají moje jméno?!, ptala jsem se docela nasupeně sama sebe, mezitím jsem se ale co nejrychleji snažila dožvýkat své sousto, abych mohla reagovat na jeho otázky. Když jsem polknula poslední kousek, přijala jsem jeho ruku. "Ano jsem, těší mě," zamumlala jsem.

"Bude to znít asi trochu nevhodně, ale mohl bych se tě na něco zeptat?" otázal se. Jen jsem pozvedla obočí a pokynula, aby pokračoval. "Dobře…," na chvíli se odmlčel, zdálo se, že otázku, kterou mi chce položit, příliš často nepokládá. "Nechtěla bys se mnou jít na ten zítřejší ples?"

Ples? Koukala jsem na něj s pusou dokořán. On mě opravdu pozval na ples? Tak to je gól. Pokusila jsem se na něj mile usmát. "Neber si to nějak osobně, ale tvé jméno jsem zjistila teprve ani ne před pěti minutami…no a…vlastně jsem do teď ani nevěděla, že tu nějaký ples bude takže," rozpačitě jsem se usmála, "víš, pravděpodobně na něj ani nepůjdu," objasnila jsem mu nakonec.

"Aha," pronesl vcelku zaskočeně. Připadal mi jako ten typ, kterého holky často neodmítají. Díky bohu brzy zazvonilo. Spěšně jsem se mu proto omluvila a co nejrychleji od stolu vyrazila pryč, protože jsem musela na hodinu. V tu chvíli jsem byla vděčná za školní zvonek.

***

Celý zbytek vyučování mi vrtalo hlavou, proč pozval zrovna mě. Určitě bylo dobře, že jsem mu nekývla, možná si dával s kámoši jen sázku o to, kdo uloví víc holek. Nad tou představou jsem zhnuseně zkřivila tvář.

Sbíhala jsem schody před školou dolů, když těsně u chodníku zastavilo černé Camaro. Měla jsem zvláštní pocit, že čeká na mě. Ostatní studenti procházeli kolem mě, zatímco já se zastavila v půlce kroku a koukala na černé auto. Nakonec jsem jen zatřepala hlavou a vykročila pryč. Mezi mluvením ostatních lidí, jsem zaslechla zvuk couvajícího auta, prudce jsem se ohlédla. Než jsem se nadála, stálo vedle mě opět černé Camaro a kouřové okýnko u spolujezdce se pomalu stáčelo dolů.

Za volantem jsem díky tomu měla možnost spatřit muže v černých slunečních brýlích, ihned jsem věděla, kam jej mám zařadit. Derek. Zaskočeně jsem se na něj dívala, nečekala jsem, že bych ho ještě někdy mohla vidět, po tom co mu dole ve sklepě dělal můj nevlastní otec.

"Slyšel jsem, že jsi odmítla Isaacovo pozvání na ples," ušklíbnul se.

Jak to ví?, zděsila jsem se a rozhodla se pouze pokrčit na jeho větu rameny. "Dobře, já to tedy řeknu jinak, potřebuji se na ples dostat, a jak pravděpodobně vidíš, už nejsem student týhle školy, takže zítra v sedm tady, jasný?"

Docela mě rozčilovalo, že mi každý říká, co mám a nemám dělat. Bohužel jsem byla ten typ člověka, který se snažil pomáhat i když mu to bylo proti srsti. "Ale já tam nechci jít," zamumlala jsem. Opravdu jsem nebyla holka, která by se vyžívala v plesech a navlíkání do šatů.

Na jeho obličeji se rozjasnil úsměv, nakonec jen pokrčil rameny, "to nevadí. Ten čas platí, buď tu v čas," s těmito slovy se okýnko u spolujezdce opět zatáhlo a se zapískáním gum se černý Camaro vytratil ze školního parkoviště.

Jelikož jsem domů musela jít pěšky, neboť se Stiles vypařil ze školy, trvala mi cesta poměrně dlouho. Nicméně, alespoň jsem měla čas si nějak utřídit myšlenky a přemýšlet nad tím, jak se mi celý dnešek podělal. Velmi jsem doufala, že celé tohle je jen zlý sen a až se probudím, budu vyděšená, ale nic z toho nebude pravda.


Otočila jsem klíči v zámku a vstoupila zpět do domu, který mě od noci, kterou jsem strávila ve sklepě, docela děsil. Domem se rozléhala hudba z rádia, nakoukla jsem do kuchyně, kde právě matka utírala nádobí a Rick se na ni zezadu lepil jako odhozená žvýkačka na botu, oba se pohupovali do rytmu hudby. Tento výjev i následné nevolno od žaludku, bylo natolik skutečné, že jsem ihned verzi se sněním zavrhnula. Rychle jsem si dala přes oči dlaň a víčka pevně přitiskla k sobě, "bože já oslepnu!" vykřikla jsem, "uvědomte si, že tu nejste sami," zamručela jsem.

Slyšela jsem jejich tlumený smích. Otevřela jsem oči a utvořila si škvírky mezi prsty, přes které jsem se podívala, jestli je již vzduch čistý od toho jejich tancování. Naštěstí ano. Opět mi na mysli vytanula vzpomínka na ten chladný tón, kterým Rick promlouval ve sklepě. Otřásla jsem se. "Mami, prosím tě asi budeme muset na nákupy, zřejmě se chystám na ples," pronesla jsem zaraženě, abych se zbavila hnusné vzpomínky.


"Cože? Vážně?" vypískla radostně matka, "a kdo je ten šťastlivec?" ptala se neúnavně dál. Nevěděla jsem co jí na to říct, raději jsem proto mlčela. Mé mlčení si ale vyložila trochu jinak. "Jasně, neboj, řekneš mi to až při výběru šatů," zachichotala se. Mě nezbylo nic jiného než se na ni pousmát…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama