Zdravím vás drahoušci,
další kapitola SW je tu! Doufám, že se alespoň někdo z vás těšil :) Je o trochu delší než předešlé, ale snad si ji i tak užijete. Co si zatím o povídce myslíte? Chcete více akce nebo naopak romantiky? Ponocujete někdy podobně jako hlavní hrdinka Scarlet? Opět jsem článek se soundtracky obohatila o jeden nový, který si můžete během čtení poslechnout :)...

V posteli jsem se převalila na bok a nespokojeně zamručela. Zpod dveří vycházelo jasné světlo. Sáhla jsem po mobilu na nočním stolku, abych zjistila kolik je hodin. Zděšeně jsem mžourala na displej, na kterém bylo děsivé číslo 0:32.
Zaslechla jsem další dupání po schodech. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a trochu neohrabaně se postavila. Uvázala jsem si kolem pasu pásek od županu, ve kterém jsem večer usnula. Pomalým krokem jsem se vydala ke dveřím. Když jsem je otevřela, viděla jsem mámu, jak pevně objímá Ricka a on ji přitom drží ve vzduchu.
"Mami?" špitla jsem. Oba dospělí se koukli mým směrem, nemusela jsem se ani ptát co se stalo a matka mi pokynula, ať jdu za nimi dolů. Váhavě jsem sešla schody a než jsem se nadála, máma mě i Ricka držela v pevném objetí. Brzy jsem se odtáhla, čekala jsem, že mi řeknou co se tu děje, když se tu objímají jako blázni.
"Scarlet," oslovil mě Rick, když viděl, že máma není schopna vydat ani hlásku. Stisknul mi rameno a zabodnul pohled do mých očí, "v lese bylo nalezeno tělo, už třetí za tento měsíc. Řádí tady nějaké zvíře, které je podobné pumě. Pokusíme se ho najít, ale prosím slib nám, že do té doby než bude po všem, nebudeš chodit běhat do lesa, dobře?"
Trochu jsem nechápala souvislosti, ale nakonec jsem jen kývla hlavou. Dobře, takže právě teď jsem bez dvou mých oblíbených činností, bez běhu a psaní do deníku, povzdechnula jsem si a sledovala jak se oba dospěláci loučí kousek ode mě.
Matka měla o svého přítele opravdu strach, bylo to více než zřetelné a zdálo se, že se tím ani nijak netajila. Když se za šerifem zavřely dveře, vydala se zpět nahoru. Ještě se ke mně otočila, "jdi co nejdříve zase do postele, ráno musíš vstávat," na chvíli se odmlčela, "dobrou Scarlet," s těmito slovy se odebrala nahoru a brzy jsem slyšela klapnutí dveří od ložnice.
Moc dobře jsem věděla, že už neusnu, když jsem se takhle probrala. Došla jsem proto do obývacího pokoje a klesla na pohovku. Natáhla jsem se ještě po ovladači, abych se mohla podívat, co se skoro v jednu hodinu ráno dává v televizi.
Jediné co mě tam zaujalo, byl seriál o zombie apokalypse The Walking Dead. Sice jsem už všechny díly viděla, ale rozhodně mi nepřišlo na škodu podívat se na nějaký ještě jednou. Při reklamě jsem se rozhodla, že by nebylo špatné dát si k tomu popcorn.
Vydala jsem se proto do kuchyně. Co nejrychleji jsem sáhla po vypínači, neboť jsem se trochu i bála. Vzala jsem pytlík popcornu a dala jej do mikrovlnky a sledovala jsem, jak se motá sem a tam. Během chvilky byl hotový, místo toho abych si ho vysypala do misky, chytla jsem horký pytlík do rukou a rychlým tempem běžela do obývacího pokoje, kde jsem jej hodila na skleněný stůl a zběsile si foukala do dlaní, které mě docela pálily.
Posadila jsem se zpět na své místečko na pohovce a dala si popcorn na sedačku vedle sebe. Natahovala jsem se pro popcorn a sledovala, jak se skupinka přeživších snaží vypořádat se zombíky, kteří jim stojí v cestě. Někomu by se možná mohlo zdát morbidní sledovat takový seriál a přitom si pochutnávat na popcornu, ale pro mě to nebylo nic zvláštního.
Zastavila jsem se uprostřed kousání sousta, slyšela jsem totiž podivné zavrčení. Rozhlédla jsem se po pokoji, ale nikde jsem neviděla nic, co by mohlo vydávat podobný zvuk. Pohodila jsem hlavou a v duchu se napomenula, znovu jsem se plně soustředila na seriál a popcorn, který ležel vedle mě.
Za nedlouho ovšem přišlo další zavrčení, méně intenzivnější než to předchozí. Natáhla jsem se pro ovladač a ztišila zvuk na minimum. Zaposlouchala jsem se, nyní jsem neslyšela žádné zavrčení, pouze zaskučení.
Vyskočila jsem na nohy a přešla ke schodům. "Mami?" špitla jsem, nejspíše by mě ani neslyšela, ale bylo docela možné, že zvuky vycházely z její ložnice. Ale i když jsem tam už stála delší dobu, další zavrčení nebo zaskučení nepřicházelo. Chystala jsem se otočit a vrátit se zpět do obývacího pokoje, když jsem si všimnula pootevřených dveří do sklepa.
Mohly by tam být ještě nějaké krabice, zamyslela jsem se. Když mi v mysli prolétla idea, že by v jedné z těch krabic mohl být můj deník, bylo rozhodnuto. Prakticky jsem se vykašlala na Rickovo soukromí i na přísný zákaz, který mě i matce dal, když jsme se přijížděly na víkendy. 'Dolů do sklepa nikdo chodit nesmí, nebo mi zaplatí takovou pokutu, že se z toho ještě dlouho nevzpamatuje' zněla mi jeho slova v hlavě. Vzpomněla jsem si, jaký pohled při těchto slovech věnoval matce, a znechuceně jsem se otřásla.
Otevřela jsem dveře a postavila se na první dřevěný schod dolů do sklepa. Šátrala jsem po obou stěnách a hledala vypínač, který by mi umožnil se tu porozhlédnout, ale bohužel jsem jej nikde nenašla. Tiše jsem zaklela. Přitáhla jsem si župan blíže k tělu a pomalu a hlavně opatrně scházela schody dolů.
Když jsem sestoupila z posledního dřevěného schodu, byla ve mně dušička tak malá jako špendlíková hlavička. Snažila jsem se v duchu uklidnit, ovšem seriál, který jsem před chvílí sledovala, mi na odvaze zrovna moc nepřidal. Snažila jsem se najít ve tmě jako v pytli, alespoň jednu krabici a také vypínač.
U jedné zdi bylo vyrovnáno několik krabic, nevěděla jsem, jestli jsou to ty naše, každopádně určitá pravděpodobnost tu byla, záleželo na tom, kolik krabic tady dole Rick skladoval. K mému velkému štěstí jsem asi po pěti minutách v jedné z krabic našla baterku.
Párkrát jsem si s ní sice musela poklepat o dlaň, aby se rozsvítila, ale hlavně, že jsem tu už nemusela být potmě. Zjistila jsem, že v krabicích, kterými jsem se právě prohrabávala, se k mojí smůle nenacházejí naše věci, ale nějaké Rickovi.
Kuželovitým světlem ze svítilny jsem zabloudila zpět ke schodům, po kterých jsem se sem dostala. Všimla jsem si, že na druhé straně schodů jsou také nějaké krabice. Pomalu a opatrně jsem se k nim přesunula. Když jsem se jimi chvíli prohrabávala, zjistila jsem, že kousek od nich se nacházejí dva vypínače.
Lépe jsem si na ně posvítila, jeden z nich byl napevno přidělaný ke stěně, druhý visel omotaný okolo zábradlí schodů. Dotkla jsem se pevného vypínače, podivně to zapraskalo, ale přeci jen se v místnosti rozsvítilo. Cítila jsem, jak ze mě strach pomalu opadá.
V tom jsem ale zaslechla syknutí. Nasucho jsem polkla. Sebrala jsem tolik odvahy, kolik jsem jen v sobě našla a pomalu se otočila za zvukem, který jsem slyšela. Tolik jsem si přála, abych měla nějaké slyšiny, ale bohužel.
"Prosím nekřič," promluvil strhaně. K mřížím od cely byl přikovaný polonahý muž, který vypadal hodně zesláble. Zastavila jsem se v polovině úkonu. Pusu jsem měla dokořán a s vykulenýma očima hleděla na spoutaného muže. Cítila jsem, jak se mi srdce sevřelo a odmítalo pokračovat v činnosti.
Chtěla jsem křičet a vzít nohy na ramena, ale jeho slova zněla až příliš prosebně než abych mohla jako zbabělec utéct nahoru. Začala jsem couvat, "já…já…nekřičím," koktala jsem tiše. Nechápala jsem proč je v našem sklepě zavřený a spoutaný Miquel, Stilesův bratranec. Dřív než jsem se nadála, že jsem za sebou nechala roztahané krabice, které jsem provrtávala, ocitla jsem se na zemi.
Uslyšela jsem úpěnlivé syčení, snažila jsem se zjistit co se Miquelovi děje. "Přestaň," dostal ze sebe přidušeně. Neohrabaně jsem se snažila dostat se zpět na nohy, když jsem se alespoň posadila na krabici, všimla jsem si, že muž má všechny svaly napnuté, víčka pevně sevřená a tvář zkroucenou bolestí. Bezmocně jsem vydechla, z rukou mi vyklouzla baterka i vypínač, který byl omotaný kolem schodů a kterého jsem se zachytila, když jsem padala přes krabici.
"Já…nechtěla jsem," zamumlala jsem. Byla jsem až příliš vyděšená, než abych si nadávala, že jsem sem vůbec chodila. Odkašlala jsem si, potřebovala jsem se dostat zpět do reality a tak jsem se zaměřila na to, co mi jde nejlépe, na otázky.
"Co…co jsi udělal, že jsi tady? Víš kde…kde jsou klíče od pout?" muž byl zticha, nereagoval na moje dotazy, "Miqueli, proč jsi u nás ve sklepě?" kousla jsem se do rtu, pravděpodobně bych mu neměla tykat, když ho ani neznám, ale v tuto chvíli jsem si to ani neuvědomila.
"Tak zaprvé, nejsem Miquel," zachroptěl. Hodila jsem po něm překvapený výraz, pokračoval proto dál. "Jsem Derek…Derek Hale," nezdálo se, že by se se jménem chlubil dvakrát rád, ale nejspíš věděl, že mu nic jiného nezbude.
Hale, to jméno mi zastavilo průtok krve. "Nemáš být náhodou, jak to jen říct?" zamračila jsem se a podívala se na svoje propletené prsty, "Rick říkal, že celá rodina Haleových je," ztišila jsem hlas, jak nejvíce jsem dovedla a vyslovila to, čeho jsem se chtěla vyvarovat "mrtvá."
Miquel, tedy Derek propukl v chraplavý smích, "jsi chytrá, takže není pochyb o tom, že víš, kdo mi tohle to udělal," zachřestěl okovy, aby svá slova podtrhnul a pokračoval, "proč si myslíš, že chtěl, aby sis myslela, že jsme všichni mrtví? Nejen že za chvíli opravdu tou mrtvolou budu, ale chtěl, aby ses tím přestala zabývat, tak ti tohle nakukal," mluvil s takovou zahořklostí, kterou jsem vůči Rickovi neměla ani já.
"To," odkašlala jsem si, "to co jsem do tebe před chvílí pustila, byla elektrika?" změnila jsem téma hovoru. Jen přikývnul. Jak to mohl přežít? Zděšeně jsem se rozhlédla kolem, očima jsem se snažila uhýbat před jeho pohledem a zároveň jsem chtěla najít nějaké klíče nebo něco, čím bych okovy mohla odepnout.
Všimnula jsem si stolu, který byl postavený za mými zády v rohu. Trochu nemotorně jsem vyskočila na nohy a vykročila jeho směrem. Se zadrženým dechem jsem položila dlaně na stůl a pořádně se podívala po všech těch hrůzných věcech, které tam ležely. Tolik ostrých věcí jsem pohromadě snad ještě neviděla.
V jednom rohu se nacházelo pár osobních věcí, které určitě byly Derekovi odebrány. Mezi nimi jsem si všimla i červeného šátku, svého červeného šátku do vlasů! Vyděšeně jsem vydechla a nechala si kousek plátna proklouznout mezi prsty. Prudce jsem se otočila ke spoutanému muži, "proč sis ho nechal? Pročs ho měl u sebe?" Srdce mi bušilo jako na poplach, "ví to! Moc dobře ví, že ten šátek mám ráda," aniž bych si to uvědomovala, udělala jsem mezi tím několik kroků k němu. Zastavila jsem se až krok od něj, kvůli tomu, že jsem byla menší, jsem musela hlavu pozvednout, abych mu viděla do obličeje. "Udělal ti to kvůli mně," po tváři mi sklouzla jedna zbloudilá slza.
Omámeně jsem o krok ustoupila. "Tohle dělá jen kvůli tomu, že si myslí, že…že jsi mě donutil brát drogy?" skučela jsem a s rukou, ve které jsem třímala svůj šátek, jsem mlátila tolik, div jsem samu sebe nepraštila. Jestli byl tohle schopný udělat lidské bytosti pouze podle domněnky, s kým to proboha žijeme?, zděsila jsem se vlastních myšlenek.
"Co? Ne, nedělá…" zastavil v polovině věty. Zabodla jsem pohled do jeho očí, čekala jsem, jak větu dokončí. "Musíš se schovat!" zařval najednou, "je pozdě, už je zpátky! Dělej! Zhasni a zalez za ty krabice a hlavně zavři oči a zacpi si uši," i když zněl jeho tón panovačně a rozkazovačně, cítila jsem v něm i náznak prosby.
I když jsem měla tolik otázek, kdo je zpět a co se děje, uposlechla jsem ho. V rychlém tempu jsem se schovala za krabice a sáhla po vypínači, díky kterému brzy byla ve sklepě opět tma jako v pytli. Cítila jsem, že můj dech se čím dál více zrychloval a také, že jsem se začínala více třást, strachem a trochu i zimou.
Jakmile jsem uslyšela první kroky na schodech, věděla jsem, že je zle, neboť osoba, která právě stoupala dolů po schodech si určitě bude chtít rozsvítit světlo a v tom okamžiku na mě přijde. Kousla jsem se do rtu, musela jsem rychle něco podniknout.
Odtáhla jsem kousek krabice, které mi bránily v tom, abych se mohla schovat pod schody. Po čtyřech, jako domácí mazlíček, jsem se dostala pod dřevěné schody, odkud jsem měla docela dobrý výhled na tři muže? Co tam ten třetí dělá? Zvědavě jsem naklonila hlavu a přiblížila se více ke škvíře mezi schody. V tom okamžiku jsem zachytila Derekův pohled, který mi jasně naznačoval, že tohle není příhodné.
Během chvíle zachřestěly další okovy a místností se rozeznělo hrdelní vrčení. Stočila jsem pohled k muži, který se zmítal v okovech kousek od Dereka. Jak ho tam mohl tak rychle připoutat? Zvědavě jsem našpicovala uši, aby mi nic z jejich rozhovoru neuniklo.
"Koukáš na mě jako bych za to mohl já," pronesl s mírným úsměvem připoutaný muž směrem k Derekovi.
"Vždyť taky že jo," odseknul Derek.
"Ticho!" zahřměl další mužský hlas. V tom okamžiku oběma přikovanými muži projel elektrický šok, ale podstatně vyšší a delší, než jsem Derekovi věnovala omylem já. Přitáhla jsem si kolena k hrudníku a objala je rukama. Položila jsem si na ně hlavu a modlila se, ať už toho nechá, neslyšela jsem nic jiného než mužský nářek, který mi pomalu trhal uši. Nenáviděla jsem, když někdo ubližoval lidem nebo zvířatům.
"Víte, je úžasné sledovat, jak si všichni snaží dokázat, že jsou silní. Jedni drkotají zuby natolik, že si je brzy vymlátí. Jiní se jen třesou a třesou, i poté, co jim přestane bít srdce. Někdy se ani nedá poznat, že už jsou mrtví," pronesl chladně muž, který se nazývá mým otčímem. Zhnuseně jsem zkroutila obličej.
Jedním zmáčknutím knoflíku zastavil přívod elektriky, kterou do obou mužů pouštěl. Pozvedla jsem hlavu a opět sledovala, co se bude dít, i když jsem začínala litovat toho, že nejsem nahoře ve své posteli. Dvěma kroky došel blíže k nim, "víte, nemám rád dlouhé rozhovory ani hádanky, proto mi prostě bude stačit, když mi všechno řeknete narovinu, bez obkliček," pronesl milým hlasem. "Kam ta vlčice utekla?"
"Nevíme, kam utekla," vypravil ze sebe vyčerpaně Derek.
"Vážně? Ts, ts, ts…" zamlaskal udiveně Rick, přičemž kroutil nevěřícně hlavou. "Víš, je tu tolik věcí na kolik bych se tě mohl ptát, a které by ti zaručeně nebyly příjemné," otočil se k oběma mužům zády. V tom okamžiku ve mně hrklo, neboť jsem se bála, že mě pod těmi schody vidí. Schoulila jsem se co nejvíce do klubíčka a pro jistotu se přitiskla k zemi. Jeho slova, ale brzy pokračovala. "Možná budete potřebovat jinou přesvědčovací metodu," řekl zamyšleně.
Jinou? Jak jinou? Podivila jsem se v duchu. Ale aniž bych chtěla, brzy jsem odpověď na své dvě otázky dostala. "Možná jednoho z vás přeříznu napůl a ten druhý promluví," přešel ke stolu, u kterého jsem před nějakou chvílí stála já.
"Upřímně, není přetínání šavlí napůl trochu středověké?" zasmál se přikovaný muž vedle Dereka.
"Šavlí? Za koho mě to máš, drahý Petere," zasmál se Rick, "nejsme tu v hodině dějepisu," věnoval oběma vřelý úsměv. V tom okamžiku se sklepením rozezněl řev motorové pily. Přitiskla jsem si dlaň na ústa, abych vyděšeně nevykřikla.
Derek hodil po muži, kterého Rick oslovil jako Petera pohled, který jasně říkal Díky moc! Za jiné situace bych se pod takovým pohledem rozesmála, ovšem když se k oběma mužům přibližoval můj nevlastní otec s motorovou pilou, neměla jsem na to čas ani náladu. Chtělo se mi křičet a utíkat. Jenže jsem byla chycená pod schody jako bezmocné ptáče v kleci.
Přitiskla jsem si na uši dlaně a hlavu zabořila do kolen. Snažila jsem se vnímat pouze tok svých myšlenek. Vlčice, vlčice, jediná vlčice, která mě napadla, byla ta, o které jsme se bavili v biologii, když jsme probírali Vlka obecného. Paní profesorka nám tehdy říkala, že vlci mají ve své smečce velmi přísnou hierarchii, která každému členu smečky určuje jeho postavení, bez ohledu na pohlaví. Jak velká je možnost, že mluví o divoké vlčici ze smečky? Pravděpodobně moc velká ne. Tak urputně jsem se snažila věnovat svým myšlenkám a vytěsnit okolí, až se mi to nakonec povedlo, jediné co jsem v tuto chvíli slyšela, byly mé myšlenky. O kom to kruci mluvil? A proč kvůli tomu musí pouštět elektriku do lidí a hrozit jím s rozpůlením?
Nic mi nedávalo smysl, měla jsem strach z muže, který nás nechal nastěhovat se k němu do domu a přísně zakázal vstup do sklepa. Upřímně řečeno, vůbec jsem se mu v tomto případě nedivila. Nevím, jak dlouho jsem se věnovala svým myšlenkám, nicméně když jsem otevřela oči a zvedla hlavu, všimla jsem si, že ve sklepě je opět tma jako v pytli.
Nevěděla jsem, jestli se radovat nebo brečet, ovšem první věc, kterou jsem udělala, byla, že jsem vylezla zpod schodů. Nechtěla jsem se moc rozhlížet, bála jsem se, že bych u mříží mohla místo dvou vysílených mužů vidět jen rozpůlená těla. Se sevřeným srdcem jsem rozsvítila světlo.
"Scar…" Derekův hlas se vytratil ve vzduchu, ani nestačil dokončit mé jméno. Počkat, on zná mé jméno, jak? Nebyl čas hledat na tohle odpověď, musela jsem odtud co nejdříve vypadnout a jít na policii, abych jim mohla říct, co všechno jejich šerif provádí. Z mého plánování mě ovšem vyrušila další přiškrcená slova. "Klíče…na stole."
Prudce jsem se otočila a všimla si svazku klíčů, které ležely na stole kousek od motorové pily. Po zádech mi přejel mráz a já se nervózně ošila. Popadla jsem svazek klíčů a rychlým krokem zamířila k Derekovi, abych mu odemkla okovy.
Ten, ale zavrčel. "Sejf…v něm je truhlice a tam budou klíče pasovat," pronesl káravě. Nevěděla jsem, proč tohle všechno dělám, snad proto, že jsem taková dobračka nebo proto, že jsem chtěla zmařit otčímovi plány, těžko říct. Každopádně jsem se pustila do hledání.
Našla jsem jej celkem rychle, zdálo se, že se ho Rick ani nepokoušel zamaskovat, když připoutal toho druhého muže. Musela jsem zadat čtyřmístný kód. Skousla jsem si ret, je to tvůj nevlastní otec, znáš ho dlouho, zapřemýšlej!, napomenula jsem se. Vyzkoušela jsem mámino datum a měsíc narození, mámin rok narození, mámina čtyři počáteční čísla jejího telefonu. Ani jedno z toho nefungovala, vyzkoušela jsem proto své datum a měsíc narození, ale také mě to nechtělo pustit dovnitř. Zamručela jsem. Poslední co mě napadlo, bylo, že jsem dala mámino datum narození, což bylo 10 a moje datum, což bylo číslo 24. Ani to bohužel nefungovalo, chystala jsem se to vzdát, když jsem ještě zkusila jako poslední možnost čísla prohodit. Vzniknul tedy kód 2410, který mě již do sejfu pustil.
Na tváři mi proběhnul úsměv. Do truhlice, která zde ležela, jsem nechala vklouznout klíč ze svazku a pomalu s ním otočila. Podařilo se, zámek tiše klapnul a víko truhlice se nadzvedlo. Horlivě jsem jej odklopila a odkryla tak další klíče.
Když jsem je pevně třímala v rukou, otočila jsem se na oba muže. V jejich očích plála naděje. Přiskočila jsem k nim a pokusila se jim z okovů pomoci. Chvíli mi to sice zabralo, neměla jsem zkušenosti s otevíráním pout, natož okovů, ale věděla jsem, že jsem jejich poslední záchrana před mučením mého psychotického otčíma. Musela jsem jim pomoct, někde v hloubi duše jsem to prostě cítila.
Derek i druhý muž, Peter, si promnuli zápěstí a podívali se na mě, oba se vyčerpaně opírali o mříže. Pod jejich pohledy mi zrudl obličej. Koukla jsem proto směrem ke dveřím ze sklepa. "Vrať vše zpět, kde jsi to našla," pohled jsem stočila k muži, kterého Rick oslovil Peter. Uposlechla jsem jej a uklidila vše tak, jak to bylo.
"Hodná holka," pochválil mě Peter. Styl, kterým to řekl, se mi nelíbil. "Teď to nech na nás," pousmál se na mě a pohled stočil k muži vedle sebe, "Dereku," oslovil jej. Oba se postavili, vůbec nevypadali, že před chvílí padali vyčerpáním skoro k zemi.
Derek se chopil všech čtyř okov. Části, které se omotávaly okolo zápěstí, jedním prudkým pohybem utrhnul od řetězu, kterým byli k mřížím přivázaní. Vykulila jsem na něj oči, co je zač, kulturista nebo co? S cinknutím se zbytky okovů snesly k zemi.
"Teď ty drahoušku," přešel ke mně Peter a sladce se na mě usmál. Palcem zvednul moji bradu tak, abych se mu koukala do očí. "Protože pochybuji o tom, že by ti tvůj milý tatínek svěřoval klíče od sklepa, vyrazíme dveře a jestli nechceš, aby tě tu ten hodný pán chytil, vyrazíš co nejdřív pryč a nikde o tom ani necekneš, rozumíš?"
Tón jeho hlasu mě trochu děsil. Nezmohla jsem se na nic jiného než na přikývnutí. "Petere! Kroť se, pomohla nám," napomenul muže káravě Derek.
Peter se rozběhnul po schodech nahoru, zatímco Derek se kousek ode mě ještě chvíli zastavil. "Neber si to osobně, ale šedou barvu nemá rád, proto je takový," zachytil pásek mého šedého huňatého županu mezi prsty a znovu jej pustil. Otočil se a vyběhnul schody, brzy stál po Peterově boku.
Opět jsem si přitiskla dlaně na uši a zavřela oči. Bohužel rozlomení dřeva bylo slyšet i tak. Dříve než jsem se stačila rozkoukat, oba muži byli ta tam. Dala jsem se do běhu a schody brala po dvou, abych byla co nejdříve nahoře. Když jsem stála opět v chodbě, nejen, že se mi trochu ulevilo, ale bylo mi i větší teplo.
Z obývacího pokoje ke mně dolehl hlas z televize, vzpomněla jsem si, že ještě před tím, než jsem šla do sklepa, jsem měla puštěný seriál. Doufala jsem, že mě Rick nešel zkontrolovat, jestli už spím nebo ne. Každopádně jsem byla ochotna to riskovat. Rozběhla jsem se k pohovce a rychle si na ni lehla.
Právě v pravé chvíli, neboť ze schodů sbíhal Rick s brokovnicí. Vrhnul se rovnou do černočerné tmy. Nevěděla jsem, jestli si všimnul dveří od sklepa nebo vchodových dveří, které byly dokořán. Každopádně to bylo jedno.
S vyděšenými výkřiky se k pohovce řítila matka, když mě na ní viděla ležet, rychle jsem zavřela oči, aby si myslela, že spím. To jí ovšem nevadilo, oběhla pohovku, aby si ke mně mohla sednout a přitáhla si mě k sobě. Kašlala jsem na nějaké hraní rozespalosti, byla jsem ráda za teplou náruč normálního člověka. S tichými vzlyky jsem jí zabořila hlavu do ramene. Pevně jsme se navzájem tisknuly, zatímco matka mě konejšila tichými slovy…
























Ahoj, prepáč, že to píšem k poviedke, no reagujem na objednávku.
Áno, dá sa úvodka urobiť aj pre wattpad, ak chceš. :) Takže sa môžem o niečo pokúsiť a uvidíme, čo z toho vznikne. :)