Ahojky,
tak přináším vám kapitolku, která se mi pro zatím psala asi ze všech nejhůře, musím přiznat. Hlavní důvod je mi jasný, proto prosím o omluvení, pokud by děj nějak přeskakoval, ale opravdu jsem kapitolu psala se sevřeným srdcem. Přeji vám hezké počtení a také pěkný víkend!

Z pohledu Kesame
Prudké dupnutí na brzu, závan větru, rána dveří…všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem netušila, kde mi hlava stojí. Vyběhla jsem z auta a popadla Mishonne za ruku a stáhla ji dál od kraje mostu. Sice se mi vysmekla, ale položila mi několik otázek.
"Já nevím," odpověděla jsem zoufale. "Ničemu nerozumím, nechápu, proč s tím vyrukoval před mými rodiči a ne tvými. Jediné co jsem z jeho tónu poznala, že se snaží oba bratry dostat ze hry a myslím, že je jasné proč, když Daryl byl v noci u tebe a já byla v Samuelově domě, ale to je asi tak všechno čemu rozumím," vysvětlovala jsem.
"Symboly? Jaké symboly?" ptala jsem se horečně. Mis začala rukama kreslit ve vzduchu a popisovat slovně. Něco mi to připomínalo. Začala jsem hledat po kapsách zmuchlaný papírek, na který jsem ve škole překreslila spletici různých čar. "To co mi naznačuješ…to samé jsem viděla vyryté na jedné ze školních lavic, vypadalo to jako vypálené do dřeva, ale symboly byly mnohem rozsáhlejší," pokračovala jsem neúnavně dál.
"Musíme se vrátit! Musím ten papírek najít!" řekla jsem rozhodně.
"Promiň, ale já mám momentálně jiné plány," odfrkla si kamarádka a shlédla dolů k řece.
"Chceš se dozvědět pravdu nebo ne? Já jedu tak jako tak, jestli budu toho červa dějepisářskýho zadupat do Země, abych zjistila pravdu, klidně to udělám," šla jsem na to přesvědčovací metodou. Otevřela jsem dveře od auta a nasedla za volant. Než jsem stačila nastartovat, Mishonne seděla na sedadle spolujezdce.
Zářivě jsem se na ni pousmála. "Společně tomu přijdeme na kloub," kývla a oplatila mi úsměv. Napřáhla jsem k ní ruku, instikntivně se jí chopila a obě naráz jsme stiskly dlaň té druhé a usmály se na sebe.
Poté jsem nastartovala a s kamarádčiným dovolením se rozjela s jejím autem zpět k našemu domu. Nečekala bych, že jsme k mostu jely tak dlouho, ale zhruba ta půlhodina to byla. Zaparkovala jsem u chodníku, vypnula motor a vystoupila. Klíčky od auta jsem hodila Mishonne a nechala ji, aby svůj dopravní prostředek zamknula.
Vešla jsem do domu a očekávala neradostné shledání s rodiči, ale k mému překvapení jsem zjistila, že dům je zcela vylidněný. Zakroutila jsem nad tím hlavou a rychle vyběhla schody a zamířila rovnou do svého pokoje. Vytáhla jsem ze skříně středně velký béžový kufr, otevřela jeho víko a postupně do něj dávala několik věcí, na kterých jsme se s Mishonne shodly.
Foťák, odbornou literaturu - a že jsem jí tam dala požehnaně, spacáky, které jsme s tátou používali při stanování, dva skicáky a tužky. Kufr nebyl zdaleka napěchovaný, ale toto mi stačilo do té doby, než se situace neuklidní, protože v tomto domě jsem opravdu nyní nechtěla trávit víc času, než bylo potřeba. Zapnula jsem zip u zavazadla a postavila ho na kolečka.
Posunula jsem si brýle na nose a zadívala se na svoji společnici, kývla jsem na ni a ve spěchu ještě popadla vodítko a obojek, který patřil mému pejskovi. Seběhly jsme schody dolů, i když já trochu pomaleji s naloženým kufrem.
Zamířily jsme na terasu. Ihned po otevření dveří se ke mně vrhla moje krásná vlčice. Podrbala jsem ji po hlavě a poprosila Mis, jestli by zatím kufr nenaložila do mého auta, hodila jsem jí samozřejmě klíčky.
Obojek, který jsem svírala v pravé ruce, jsem ihned jej Snow připnula kolem krku. Fenka se na mě odevzdaně dívala, ale v jejích očích se zaleskla bolest. "Copak se děje?" zeptala jsem se rozrušeně, její klid nasvědčoval tomu, že je něco v nepořádku.
Zakňučela a pohodila hlavou ke své levé zadní pacce, následovala jsem její pohled a uviděla na zadním stehně ošklivou černou ránu, která obsahovala několik malých bílých puchýřků. Jemně jsem se dotkla její spálené kůže. Ucítila jsem fenčino cuknutí. "Šššš…je to v pořádku, nikdo ti už neublíží," chlácholila jsem ji a přitom ji pohladila po hřbetě.
Přemýšlela jsem, co za předmět mohlo způsobit pravidelně kruhovou spáleninu. Na nic jsem nemohla přijít, nakonec jsem uznala, že bude nejlepší vydat se za veterinářem. Zaběhla jsem proto ještě do kuchyně pro její očkovací kartu. Nakonec jsem po boku mé šedobílé vlčice došla až ke svému autu, kde již netrpělivě čekala Mishonne.
Nechala jsem Snow vyskočit na zadní sedadla a ještě přes ni přehodila deku, ve které byla zmuchlaná kožená bunda Samuela, fenka se k bundě přitulila a položila na ni hlavu. Usmála jsem se a zavřela dveře od zadní části auta. Ovšem úsměv mi na rtech nevydržel příliš dlouho.
Pohasnul ihned, jak jsem na příjezdové cestě spatřila dějepisáře. Celá jsem ztuhla a oči jsem protočila v sloup. Před mýma očima stanul černobílý obraz…
Muž stojící v obývacím pokoji našeho domu se baví s mými rodiči. Jako by se jim snažil něco vysvětlit. Když ho oba zřejmě poprosí o odchod, vyjde tedy neochotně z domu. Stále mu není vidět do tváře. Prudce se zastaví u vrátek na zahradu, kde uvidí fenku ležíc na trávě. Popadne ho zlost a z jeho ruky vyletí obrovská ohněm plápolající koule a zasáhne ji přímo do zadní nohy. Fenka děsivě zavřeští a právě v té chvíli je odhalen mužův obličej, který je identický s dějepisářovým…
Úpění mojí malé vlčice můj mozek začal prořezávat z každé strany. Úpěnlivě jsem zakřičela a musela se opřít o dveře auta. Stále jsem v hlavě slyšela nářek, ve kterém se zračila zoufalost a prosba o pomoc. Otevřela jsem slzavé oči a dívala se na muže před námi.
"Ty…ty," hlas se mi nezvykle chvěl. Ukazovala jsem na muže prstem "proč jsi jí to udělal?" zavrčela jsem.
"Abys věděla, že patříš mně, obě dvě patříte mě…" projel nás chlípným pohledem "tvoje fena bude umírat pomalu a v krutých bolestech, každou hodinu se spálenina zvětší a bude jí rozežírat zaživa, až ji bolest úplně ochromí a v křečích zemře," řekl chladně.
"Ne!" Zavřeštěla jsem. "Ty hovado!" křičela jsem dál "nepatřila jsem ti a nikdy patřit nebudu, jsem svobodným členem spojených států, nikdo mě nevlastní, ani moji duši!" prskala jsem.
"Mýlíš se, tvá duše někomu náleží, náleží temné straně," usmál se a naklonil se k zadnímu okénku a ďábelsky se zasmál při pohledu na moji bezbrannou svěřenkyni.
Vší silou jsem ho odstrčila od auta "nemáš právo smát se její bolesti! Zničím tě, zničím!" opět se chtěl přiblížit. Instinktivně jsem napřáhla ruku, abych ho odstrčila. On mě však za ni chytil a přitáhl si mě k sobě. Prskla jsem mu do tváře, dupla mu na nohu a ještě koleno pozvedla a trefila ho do jeho intimních partií. Na dlouho ho to neochromilo, spíše ještě více nabudilo.
"Ty si chceš hrát zlato? No dobře, doufám, že se ale brzy připojí i tvoje půvabná kamarádka," zavrněl mi do ucha a chytil mě pod krkem a přitisknul na svoji hruď. Byla jsem sice menší postavy, ale v této chvíli to pro mě byla spíše výhoda, prudce jsem ho udeřila lebkou do nosu. Ihned mě pustil a já sletěla na zem, než jsem se stačila postavit, přišlápnul mi nohou kotník a zmáčknul, až to křuplo. Zařvala jsem a snažila se potlačit slzy, které se mi draly na povrch.
Postřehla jsem, že se k nám blíží Mishonne, která někde u silnice našla pevný klacek, nejspíše ho s ním chtěla přetáhnout přes hlavu, ale hluboký mužský hlas ji zastavil. "Mishonne ani se nehni!" jediné koho jsem viděla, byl přicházející muž, kterému z rukou přeskakovala elektřina, a bylo slyšet její praskání.
Několika volty příchozí zasáhnul dějepisáře. Mishonne se ke mně hned vrhnula a pomohla mi vstát. Ti dva se prozatím handrkovali o kus dál. Byl slyšet pouze křik, jehož přízvuk jsem si zařadila k našemu němčináři a zároveň také učiteli angličtiny? "Mishonne, okamžitě ji posaď do auta a běž nastartovat to svoje, pojedeš za námi!"
Kamarádka učinila tak jak jí bylo řečeno. Posadila mě na sedadlo spolujezdce a připoutala. "Děkuji," hlesla jsem dříve, než zaklapla dveře a rozběhla se ke svému autu. Letmo jsem se podívala na svoji fenku, která měla sklesle položenou hlavu na kožené bundě. Natáhla jsem k ní ruku a pohladila ji "mrzí mě to drahá, ale uvidíš, bude to v pořádku, pan veterinář se ti na to podívá," uklidňovala jsem ji, zatímco ona mi jemným jazykem přejížděla po kůži.
Chvíli na to se na místo řidiče postavil profesor angličtiny. Nastartoval, hodil zpátečku a rychle se na silnici rozjel pryč od ulice. Ve zpětném zrcátku bylo vidět auto jedoucí za námi, za jehož volantem sedí Mishonne a ukazuje ve zpětném zrcátku prostředníček na muže v plamenech. Musela jsem se pro sebe pousmát, protože já na to neměla sílu, ale vystihla to úplně přesně.
"Zdřímni si Kes, mezitím vás dovezu do bezpečí," ujistil mě profesor.
"Kesame!" opravila jsem ho důrazně, Kes mi mohl říkat jen jeden člověk na světě, který mi tuto přezdívku vlastně vymyslel.
























