Zdravím,
doufám, že prozatím se děj v povídce vyvýjí přirozeným tempem a líbí se vám. Budeme vděčné za každé komentáře, velmi nás potěší, když víme, že povídku někdo čte :). Přeji hezké počtení! Kapitolka je mé tvorby...

Z pohledu Kesame
Mohlo být tak šest hodin ráno. Spokojeně jsem spala a každou chvíli čekala, že na mě moje malá vlčice skočí a bude mě chtít probudit. Ale dlouhou chvíli jsem na sobě žádné huňaté tělo necítila. Přišlo mi to divné, protože uvnitř ní jako by byl spínač, který jí dává signál, že už je čas vstávat a vzbudit paničku.
Pootevřela jsem obě oči a zamžourala to černa. Hlava mě příšerně bolela a oči pálily od pláče. Co jsem to probůh udělala včera za hovadinu? Opřela jsem se o lokty a nadzvedla se do polo sedu polo lehu a rozhlédla jsem se.
Zděšeně jsem vykřikla, když jsem si konečně dala pět a pět dohromady. Nebyla jsem u sebe v pokoji - byla jsem bůh ví kde, ležela jsem na cizí pohovce, v cizím domě a pouze s dekou přes sebe. Shodila jsem ze sebe deku a postavila se na nohy.
Co nejrychleji jsem se pokusila rozběhnout k oknu, abych zjistila, kde asi jsem. Problém byl ale v tom, že se mi do cesty připletl stolek. Co nejtišeji jsem se pokusila zaúpět a přitom si chytila malíček na pravé noze. Řeknu vám, že rovnováha se opravdu držela pekelně špatně. Hopsala jsem tam po levé noze jako nějaká pružina.
Najednou se v pokoji rozzářilo jasné světlo. Ztuhla jsem a hleděla upřeně na muže ve dveřích. Spustila jsem pravou nohu volně dolů. Prsty jsem mírně skrčila bolestí, ale jinak jsem stála naprosto bez hnutí.
"Kes," promluvil tiše. Stále stál na prahu pokoje a díval se na mě. Probodla jsem ho pohledem, nadechla se a chtěla začít mluvit, ale nedovolil mi to. "Ještě než něco řekneš, prosím posaď se, já…" hlasitě jsem si odfrkla a sedla si na pohovku, ze které jsem před chvílí vyrazila jako kulový blesk.
"Fajn, tak já už sedím, můžu začít!" zamručela jsem. Posadil se na postel, která byla kousek od pohovky. "Proč jsem tady? Co tady dělám? Kde mám svoje věci včetně auta? Proč jsem tady, moment to už jsem se vlastně ptala," začala jsem poklidně, ale poslední slovo jsem vyslovila až nepřirozeně vysoko.
"Hele, neuděl, jsem to, že bych si od toho něco sliboval, to vůbec. Jen, možná jsem se předtím unáhlil, a když jsem tě viděl v tom autě, byla jsi kousek před zkolabováním, chtěl jsem zavolat vašim, ale nevěděl jsem, kde máš mobil a tak jediné co mě napadlo, bylo vzít tě k nám," vysvětlil poklidně.
"Ach to je tak milé Same," řekla jsem rozplývajícím se sarkastickým tónem a zamračila se. Pomalu se mi začalo vracet, to co se včera stalo. Od okamžiku kdy mi dal pusu, jsem začala jančit a profesor angličtiny mě úplně dorazil. Pomalu ale jistě jsem si začala říkat, že nemám právo se na něj zlobit. Jediný důvod proč jsem tolik vyváděla, že nejsem doma, byl ten, že odmalička do mě matka vtloukala, že si musím dávat pozor na mužskou společnost, která se snaží jen o jedno, dostat se holkám pod sukni. "Děkuji Samueli," hlesla jsem tiše a věnovala mu mírný úsměv.
"No to mě přetáhni hadrem na mytí!" ozval se mužský hlas ode dveří. Podívala jsem se, kdo v nich stojí, ale dotyčného jsem nepoznávala. "Bráško, já chtěl, aby ses naučil lovit, ale něco trochu jiného. A navíc jsem si myslel, že alespoň budeš dodržovat nějaké moje soukromí a nebudeš si ty fuchtle tahat ke mně do pokoje!" rozčiloval se, snad jako bych tu ani nebyla.
Dotčeně jsem se zamračila. "Hele já to chápu, ale tohle je kamarádka, přísahám. Byla na tom dost špatně po stránce psychické a tak jsem ji vzal k nám, ale nevěděl jsem, kde by mohla přespat a jediný volný pokoj byl ten tvůj, tak jsem ji nechal se vyspat na gauči," vysvětlil Samuel situaci svému bratrovi. Zdálo se, že ten mu moc nevěří, ale nezbývalo mu nic jiného než to přijmout. Odfrknul si a opřel kuši, kterou měl před chvílí přes rameno, o zeď. Chvíli se přehraboval ve skříni a nakonec po mě hodil dva kusy oblečení.
"Když ti ten gentleman ani není schopnej nabídnout nic ze svýho šatníku," řekl posměvačně a natáhl se na posteli "když dovolíte dámy, rád bych se vyspal. Jestli tady míníte pořádat čajovej dýchánek tak prosím, ale nechte mě spát," ruce si dal za hlavu a zavřel oči. Chvíli jsem ho pozorovala, než mě z toho vytrhnul Samuelův šepot.
"Tak jdeš," šeptl a pohodil hlavou na chodbu. Souhlasně jsem kývla a ještě ukázala na dva kusy oblečení, které po mě jeho bratr hodil. Přikývl, zhasnul a zavřel za sebou dveře.
Zapnula jsem si vestu, kterou mi hodil, a vsoukala se do tepláků. Nebyl to úplně Lacoste, ale nevypadalo to zrovna nejhůře, no tedy dejme tomu na něm. Já jsem v tom nejspíš vypadala jako strašák. Ale ta vesta s křídly se mi opravdu zamlouvala. Postavila jsem se a ještě si provizorní oblečení poupravila.
Už jsem se měla k odchodu, ale ještě jednou jsem se podívala na spícího mladíka. Leknutím jsem sebou trhla, když otevřel oči a posadil se na posteli. Cítila jsem, jak zase rudnu ve tvářích, ještě že byla tma.
"Jak se menuješ?" zeptal se.
"Kesame…" odmlčela jsem se "Kesame Breannan," dořekla jsem celé své jméno. Neudržela jsem otázku v sobě a prostě se zeptala "proč?" Přišlo mi divné, že se mě ptal, stejně už se nejspíše nikdy více neuvidíme.
"Abych věděl, ke komu si mám jít pro věci," uculil se. Měl stejně pokřivený úsměv jako jeho bratr. Usmála jsem se a kývla.
"A kdo jsi ty?" zeptala jsem se na oplátku.
"Daryl," odpověděl mi a dořekl za mě to, co jsem se chystala říct "abys věděla, koho máš čekat."
"Dobře, budu čekat. Těšilo mě Daryle," pousmála jsem se. Bez dalšího otálení jsem vzala za kliku a vkročila na osvětlenou chodbu, kde už netrpělivě překračoval Samuel, který se na mě mračil. Pokusila jsem se nějak ospravedlnit, že musel tak dlouho čekat, ale nevyšlo ze mě nic jiného než nesmyslné mumlání. Neskutečně mi vadil pohled, který na mě upíral.
"Vypadáš jako můj bratr v holčičím vydání, ještě ta kuše a bude to tip top," zamručel.
"To mám brát, jako lichotku hádám," odhadla jsem. Chtěl protestovat, ale já mu to nedovolila. Jeho brácha nevypadal jako špatný člověk, chápu, že sourozenci se nemusejí, ale nehodlala jsem poslouchat, jak ho bude hanit, na to bych neměla žaludek. Jedna z věcí, které opravdu nemám ráda, shazování druhých/pomlouvání.
Poklidně a tiše jsem ho následovala se sklopenou hlavou. Dovedl mne až před jeho dům, kde stálo mé černé auto. Ihned jsem k němu vyrazila, ale bylo zamčené, jak jinak, když nechcete, aby vám auto ukradli. Sam mi hodil klíčky a popřál hezkou cestu. Přišlo mi to trochu divné, ale nejspíše jde jen o sílu zvyku.
Nastartovala jsem motor a vyjela z příjezdové cesty. K mému domu, respektive domu mých rodičů, jsem dorazila za celkem krátkou dobu, až jsem sama byla překvapena. Celou cestu jsem přemýšlela nad vším, co se od večírku událo, přišlo mi to velmi zbrklé a často unáhlené, ale co se dalo dělat, změnit jsem to již nemohla.
Auto jsem postavila vedle otcova a nadšeně vyrazila ke dveřím, nevím, na co jsem se tolik těšila, ale přišlo mi, že kolem celého domu se vznáší taková zvláštní příjemná aura, kterou si nemohu nechat ujít, ale jakmile jsem otevřela vchodové dveře, uvědomila jsem si, že bych se radši někde vybourala.
Otec stál se založenýma rukama na prsou a matka nervózně poklepávala pravou nohou o podlahu. Na sucho jsem polkla. "Máš návštěvu," pronesl jeden z nich naštvaně.
Snažila jsem se nereagovat a vzpomněla jsem si na moje chundelaté klubíčko "kde je vlčice?" zajímala jsem se. Ještě dlouho dobu jsem se s rodiči dohadovala, každý z nás říkal svoji větu a nevypadalo to, že by někdo chtěl ustoupit.
Až když táta zvedl hlas, uvědomila jsem si, že to je zlé. "Kesame! Máš návštěvu," nasměroval mě do obývacího pokoje. Na pohovce seděl, k mému zděšení, profesor angličtiny a po jeho boku Mishonne. Měla jsem chuť se k ní rozběhnout a obejmout ji, ale asi by to nebylo vhodné.
Podívala jsem se po možné únikové cestě, kterou mi zatarasili rodiče. Zaklela jsem. Mishonne mne požádala, abych se posadila, neřekla to ale tónem, kterým jsem ji vždy slyšela mluvit. Řekla to, velmi rozrušeně. Neochotně jsem se tedy posadila do koženého křesla.
Nechala jsem profesora mluvit. Možná kdybych byla chytřejší, utekla bych, nebo prostě něco udělala, ale rozhodně tam nezůstala sedět. Netušila jsem, že nadcházejícím rozhovorem se změní celý můj život…

























tak ta byla skvělá!:) těším se na další:))
jinak na mém starém blogu:na-parket-cz.blog.cz, jsme byli affs a já mám teď nový blog, můžeme být affs i tam?:) napiš mi prosím na blog:) budu moc ráda:)