close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Equilibrium - Říše bezesného spánku

21. března 2015 v 16:23 | Renaiti |  Equilibrium
Ahojky,
dnešní kapitolka je psána mojí rukou. Nenechte se prosím ale zmást, že děj je psán jakoby z minulosti (4 hodiny před) je to z toho důvodu, aby další kapitola mohla navázat bez problému, tou kapitolou je 10. Tak snad se vám povídka zatím líbí a těšíte se na další kapitoly :)...

Z pohledu Kesame

Před čtyřmi hodinami
Roztržitě jsem se rozhlížela kolem sebe. Uplynula již hodina od té doby, co mi Mishonne oznámila, že si musí odskočit. Byla jsem jako na trní. Ostatní spolužáci se bavili všemožnými způsoby, jen já stále probodávala dveře od auly a vyhlížela "Afroditu".

Nakonec jsem to už nevydržela a šla jsem na dívčí záchody, které byly zcela vylidněné. Povzdechla jsem si a vycouvala zpět na chodbu. Už jsem chtěla otevřít dveře zpět do auly, ale zaváhala jsem. Proč bych tam měla chodit? Nikdo mě stejně postrádat nebude, problesklo mi v mysli.

Sešla jsem schody do přízemí a ostražitě se rozhlížela. Zamířila jsem do sklepení, kde se nacházely naše šatny. Nemyslete si, že je to takové to strašidelné sklepení s potrubím a krysami, to naše bylo vcelku zmodernizované, snad jen ty šatny byly snad z doby Marie Terezie. Na stěně jsem nahmatala vypínač a nechala se ozářit ne příliš silným světlem. Nejprve jsem došla ke své šatně a tiše zvolala "Mishonne?" ale odpovědi se mi nedostávalo.

Otočila jsem se k odchodu. V tu chvíli se mi srdce na několik sekund zastavilo, jak jsem se vyděsila. Když už jsem konečně byla schopna mluvit, tiše jsem hlesla "co tu děláš Samueli?" Na jeho tváři byl pobavený výraz, dokázala jsem si představit, jak jsem asi musela vypadat. V poslední době jsem se děsila snad všeho, co se kolem mě jen mihlo.

"Přišel jsem se podívat na svůj výtvor," zazubil se. Věnovala jsem mu překvapený výraz a trochu znejistěla. Nejspíše si toho všiml a tak spěšně dodal: "Nemusíš se bát, nešpehuji tě. Dělám na večírku obsluhu a taky rozvoz, a když jsem šel pro něco do bufetu, všimnul jsem si světla, které vycházelo ze šaten, tak jsem se sem šel podívat," vysvětlil klidně.

Pokývla jsem hlavou. Abych pravdu řekla, vůbec jsem si obsluhy na večírku nevšímala. Po chvíli mlčení jsem se odvážila promluvit. "Nechci tě zdržovat, vrať se zpět na večírek já…už stejně asi půjdu," snažila jsem se z rozhovoru co nejlépe vycouvat. Obešla jsem ho a zamířila nahoru po schodech. Když jsem se těšila z ticha, které bylo kolem mě, opět ho proříznul jeho hlas.

"Počkej Kes," neochotně jsem se zastavila a tiše zaúpěla. "Nepotřebuješ odvést, dnes jsem tu také totiž v roli taxikáře takže…"

Nenechala jsem ho větu dopovědět a skočila mu do řeči. "Myslíš si…" zarazila jsem se. Nakonec jsem povzdechla a mírně se pousmála "myslíš, že by ti to nevadilo?" věta měla původně končit úplně jinak, ale jízlivost se mi nikdy nevyplácela, tak jsem s ní nechtěla začínat teď, když jsem mohla začít úplně s novým štítem.

"Jinak bych ti to nenabízel," odpověděl nevýrazně. "Počkej na mě před školou, hned tam za tebou přijdu," dodal a rozeběhl se po schodech nahoru.

Zachmuřila jsem se a otevřela masivní vchodové dveře do školy. Ovanul mě chladný vítr. Otřásla jsem se zimou, ale i přes to jsem sestoupala tři schody, až jsem se ocitla na chodníku, který vedl kolem školy. Trochu nervózně jsem překročila z jedné nohy na druhou a rozhlížela se do všech stran. Přiznávám, v tomto směru jsem byla docela paranoidní.

Uslyšela jsem klapnutí dveří. Otočila jsem se a stanula tak tváří v tvář muži, který vypadal jako by mu někdo dal pořádnou nakládačku a ještě ho poté vyválel v blátě. Upřeně jsem se na něj dívala a snažila se na sobě nedát znát sevřenou dušičku uvnitř mě.

Až po nějaké době jsem si ho dokázala zařadit. Byl to dějepisář. "Dobrý den," zamumlala jsem rychle "jste v pořádku?"

"Vypadám snad na to!" odsekl mi. "Kde je Mishonne?" zeptal se důrazně. Jen jsem pokrčila rameny, i kdybych to věděla, neřekla bych mu to. "Kde je!" procedil skrze zuby jako bych to snad mohla vědět. Vztekle jsem se na něj podívala a sevřela ruku v pěst, byla jsem tak připravena na jakoukoli jeho reakci, nebo jsem si to tedy myslela.

Pevně sevřel moje zápěstí, pokusila jsem se mu vymanit a přitom ho uhodit, ale oproti němu jsem se cítila jako slabé párátko. "Jestli si myslíš, že nevím, co jsi zač, mýlíš se! Tuhle tvoji laskavost mám u tebe, nezapomenu na to. Až budu někoho potřebovat, přijdu si pro tebe a věř mi, neuděláš s tím vůbec nic," na jeho tváři se objevil hrozivý úšklebek. Pustil moji ruku a než jsem se stačila rozkoukat, byl pryč. Psychopat, problesklo mi ihned hlavou, ale někde uvnitř mě začal hlodat malý červík, který v tom viděl určitou pravdu. Nakonec jsem uznala, že pan profesor to na večírku asi trochu přehnal s tvrdým alkoholem.

Mé rozjímání přerušil Samuel, který nenesl pouze své doklady, ale také dva šálky teplého nápoje. Zívla jsem a přijala od něj hrnek, který ke mně natahoval. Ucítila jsem povědomou vůni. Na tváři se mi objevil úsměv "kafe," vydechla jsem a posadila se na schody před vchodovými dveřmi školy.

Prsty jsem omotala kolem obvodu hrnku, ve snaze se alespoň trochu zahřát. Samuel se posadil vedle mě a hned do sebe naklopil skoro půl hrnku. Neodpustila jsem si poznámku "nejsi náhodou robot?" zasmála jsem se. Opětoval mi úsměv a řekl pár slov úsečně a mechanicky, jako to někteří roboti říkají.

S úsměvem na tváři jsem se napila a dívala se před sebe do černé tmy, kterou sem tam prořízlo světlo pouliční lampy. Myšlenky se mi ale opět rozutekly k tomu, co se tady stalo před chvílí. Stále mě totiž zarážel fakt, že opilý muž se dokázal tak rychle vypařit a mluvit plynule. Během přemýšlení jsem vypila veškerý objem svého hrnku. Odložila jsem ho proto vedle sebe a postavila se, čímž jsem naznačila, že už bych ráda jela domů.

Samuel to pochopil a odložil svůj hrnek vedle toho mého a postavil se. Zvědavě jsem ho pozorovala, když kolem mých ramen přehodil svoji koženou bundu. Až teď jsem si všimla typického oblečení obsluhy, které na sobě měl. Černou vestu, pod kterou měl bílou košili a černého motýlka, snad jediné co jsem nikdy na žádném číšníkovi neviděla, byly černé kožené kalhoty.

"Ehm…" odkašlal si a s nadzvednutým obočím se na mě podezíravě díval. Cítila jsem, jak rudnu jako rak, ještě že byla tma. Zakroutila jsem hlavou.

"Promiň, nějak jsem se zamyslela," řekla jsem zajíkavě.

"Jasně," zazubil se. Myslela jsem, že tím bude náš rozhovor končit, ale mýlila jsem se, Samuel si ještě převzal slovo. "Kes, asi bude zbytečný cokoliv říkat, ale jen," zdálo se jako by byl se slovy v koncích. Pro změnu jsem se na něj podezíravě podívala já.

Udělal krok blíž ke mně. Jednou rukou si přivlastnil můj bok a druhou mě chytil za bradu. Dělej něco, huso hloupá! Vysmekni se, ale hlavně něco dělej… Ale dříve než jsem stačila učinit to, co mi podvědomí napovídalo, naše rty se spojily.

Nemohu říct, že se mi to nelíbilo, ale bylo to velmi nezvyklé. Když se ode mě odtáhnul, cítila jsem, že na něj hledím s očima velkýma jako tenisáky. "Odvezu se sama," tahle věta ze mě vyklouzla naprosto nečekaně a především rychle. Nadzvedla jsem sukni a rozběhla se pryč od něj. Seběhla jsem schody a opět se ocitla na tom černém parkovišti. Lapala jsem po dechu a zastavila se až u svého auta.

Sklonila jsem se, v největší lodi, která byla přidělána na mých šatech, jsem nahmatala klíčky a bleskurychle odemkla. Ze zadních sedadel jsem stáhla deku a přehodila ji přes koženou bundu, kterou jsem měla hozenou přes ramena, abych si mohla rozepnout šaty, protože řídit v nich by asi nešlo. Hodila jsem je na zadní sedadlo a posadila se za volant. Hodila jsem zpátečku a chtěla vjet na silnici, když před mé auto vběhl učitel angličtiny. Prudce jsem dupla na brzdu a zavřeštěla.

Už zase, zase si se mnou moje mysl pohrávala. Propukla jsem v pláč a hlavu opřela o volant. Dolehlo na mě vše, co se za dnešek stalo, vyhrožování dějepisáře, Mishonnino vypaření, pusa se Samuelem a halucinace.

Můj pláč neustával, ba naopak. Cítila jsem, jako by byl každou sekundou silnější a silnější. Ale najednou jsem cítila, jak moje tělo postupně ochabuje a vzlykot ustává. Poslední co jsem vnímala, bylo, když jsem byla opřena o mužskou hruď, která mě odnášela dál od mého auta. Poté jsem se odebrala do říše bezesného spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama