Zdravím moji milí,
jak již název vypovídá, jedná se o další díl Equilibria. Musím přiznat, že to velmi uteklo, celý ten měsíc, ale také celý týden. Jak to uteklo vám? Každopádně doufám, že tato kapitolka pro vás bude příjemným odreagováním a užijete si ji. Budeme s Azano rády, za každý váš názor, jak na děj tak třeba i na postavy :). Tuto kapitolu jsem psala já...

Z pohledu Kesame
Mlčky jsem sledovala dění o přestávce. Mishonne se bavila s nějakým klukem na chodbě, spolužačky ji závistivě pozorovaly, co minutu se k sobě naklonily a rozesmály se, určitě si z ní dělaly srandu, jen kvůli tomu, že jí záviděly.
Opravdu to bylo směšné. Zakroutila jsem nad tím hlavou a zabořila oči zpět do mého skicáku. Obtahovala jsem již zakreslené čáry a sem tam přidala i nějakou novou. Hlavu i sešit jsem nakláněla do všech možných směrů, abych zjistila, jak se mi náčrt jeví i pod jiným úhlem. Na chvíli jsem byla opět schopna zapomenout na realitu.
Z přemýšlení mě vytrhla dívčí slova. "Máš talent," vzhlédla jsem k Mishonne a usmála se na ni.
"Díky, tohle každého začátečníka potěší," přiznala jsem. Pokývla hlavou a posadila se na své místo. "Mmmm…neznáš náhodou prosím tě někoho, kdo umí pracovat se dřevem?" zeptala jsem se trochu váhavě.
Trochu nechápavě se na mě podívala. Spěšně jsem jí vysvětlila, o co jde. Slíbila, že za mnou po škole někoho pošle. Dál už jsme se každá věnovala svým věcem.
+++
Škola uběhla jako nic. Vůbec mi to nepřipadalo jako bychom měli deset hodin. Od vchodu jsem automaticky zamířila na parkoviště. Už z dálky na mě blikalo moje auto, když jsem ho odemknula. Automaticky jsem hodila batoh na zadní sedadla a posadila se za volant.
Zamířila jsem rovnou domů. Už z příjezdové cesty jsem viděla míhající se huňatou kuličku, která běhala od okna ke dveřím a stále dokola. Koutky úst jsem pozvedla do nefalšovaného úsměvu a s klíčky v ruce zamířila ke dveřím.
Přes sklo ve vchodových dveřích jsem si všimla mé vlčice, jak v puse pevně svírá žlutý tenisový míček. Když jsem vešla do dveří, div mě nepovalila. Párkrát jsem jí musela míček hodit, aby byla spokojena. Jakmile se její chování vrátilo do normálu, pustila jsem ji na zahradu, abych se mohla přichystat na návštěvu.
Oblékla jsem si černé tričko, černé tepláky se dvěma býlími pruhy na boku a do vlasů si dala bílou čelenku. Připravila jsem si všechno potřebné na psací stůl a podívala se ven z okna, ze kterého jsem měla výhled na osvětlenou zahradu, kde pobíhala moje fenka.
Zrovna v tu chvíli brankou prošel nějaký muž. Zaklela jsem, nacházel se totiž zrovna v místě, které nebylo osvětlené, nemohla jsem vidět kdo to je. Vyděšeně jsem se dívala, jak jde k mému psovi. "Ne!" vykřikla jsem a rychle vyběhla z pokoje.
Seběhla jsem schody do prvního patra. Zamířila jsem do kuchyně, kde jsem potmě nahmatala jediné, co jsem měla po ruce, pánvičku z myčky.
Vyběhla jsem na zahradu s příšerným a zajíkavým hlasem "jdi od ní pryč!" pánev jsem pevně svírala v rukou a byla rozhodnutá toho muže praštit, ale po chvíli jsem se zarazila. Spustila jsem ruce podél boků a dívala se, jak fenka spokojeně leží na zádech a nechává se drbat.
Také jsem zjistila, že dotyčný není muž nýbrž chlapec, možná tak v mém věku, nebo o něco mladší. Postavil se a zvednul ruce nad hlavu "pánvičku na sebeobranu jsem si tedy nepřinesl," pousmál se.
"Ach, já…omlouvám se, to jsem nechtěla," podívala jsem se na něj "jen…tahle ulice je v poslední době hodně nebezpečná," pokusila jsem se z toho nějak ladně vybruslit.
"V pořádku," jeho úsměv stále přetrvával. "Asi vám nezvoní zvonek, protože jsem si myslel, že když se na zahradě rozsvítilo, měl bych jít tudy. Mimochodem jsem Samuel," podal mi ruku. Trochu váhavě jsem ji přijala a také se představila. "Tak se do toho pustíme?"
Pokývla jsem souhlasně hlavou a vešla do domu, následovali mě oba. Zavřela jsem dveře na zahradu a pokynula mu, aby se posadil. Mezi tím jsem došla do kuchyně pro pití a vzala i nějaký ten pamlsek - pochopitelně ne pro nás. Když jsem Samuela poprosila, aby mě následoval, hned v závěsu za ním ladně hopsala Snow. Byla z toho kluka naprosto unesená. Musela jsem se sama pro sebe usmát.
Pití jsem položila na psací stůl v mém pokoji. Zamlaskala jsem a čekala, že se po mém boku co nevidět objeví fenka, ale nic se nedělo. Trochu zmateně jsem se ohlédla a dívala se jak má hlavu položenou na jeho noze a nechává se drbat na hlavě. "Snow!" řekla jsem důrazně. Neochotně otevřela oči a šouravě se ke mně připotácela.
Sklonila jsem se k ní a dala jí jeden psí suchar. "A to jsem se bála, že na tebe bude štěkat," zasmála jsem se trochu rozpačitě "nemá totiž návštěvy ráda, není moc společenská," vysvětlila jsem. On se jen usmál a chápavě pokývnul hlavou. Nakonec jsem fenku nechala, aby se k Samuelovi opět posadila.
Uchopila jsem poměrně objemnou krabici a postavila ji na postel. "Tady by mělo být všechno co je k tomu potřeba. Takže lepidlo, rukavice, návod, textil na plachty a podložka," při každém slově jsem poklepala na krabici, jako bych to snad v duchu počítala.
"A samozřejmě dřevěné díly na model," doplnil mě s mírným úšklebkem. Pokývla jsem hlavou a nechala ho, aby obsah krabice mohl vyprázdnit na zemi mého pokoje. Sama jsem se posadila za psací stůl a podívala se na šicí stroj.
Už mnohokrát jsem viděla, jak s ním matka pracuje, nemůže to být tak těžké, pomyslela jsem si a tlačítkem ho přivedla k životu. Opravdu to nebylo tak těžké, stroj fungoval a to k mému překvapení velmi dobře. Látku jsem poupravila tak jak jsem potřebovala.
Když jsem měla hotovo, otočila jsem se, abych se podívala, jak Samuel pokračuje. Měl za sebou už více než půlku. Tiše jsem se posadila na zem naproti němu a pozorovala, s jakou přesností lepí jednotlivé díly k sobě.
"Víš, že bys mohla klidně dělat v reklamě na LACOSTE?" zasmál se.
Trochu nechápavě jsem se podívala na své oblečení a po chvíli pochopila. Usmála jsem se, vůbec jsem si neuvědomila, co jsem si na sebe vzala. V tomhle jsem se prostě cítila nejpohodlněji.
Když dolepil poslední část, spokojeně se podíval na své výtvory. Muselo se nechat, že odvedl úžasnou práci. "A teď mi řekni na co holka jako ty, chce tolik modelů lodí," nadzvedl tázavě obočí.
Chvíli jsem se zarazila, než jsem mu odpověděla. "Na zítřejší stužkovací den," vysvětlila jsem. Zdálo se, že to nechápal. "Když vydržíš tak hodinku dvě, názorně ti to ukážu," navrhla jsem. Upřímně, udělala jsem to celkem i ze zoufalství. I když jsem měla doma psa, bála jsem se, když byli rodiče v práci a já tu měla být sama, za každou společnost jsem byla ráda.
Stáhla jsem modré šaty ze židle a ukázala Samuelovi několik vyšitých křížků, konkrétně pět, kam bude patřit těch několik různě velkých modelů lodí, které složil. Nestačila jsem říct nic víc a on už se nabídnul, že mi s tím pomůže.
Neprotestovala jsem a také přiložila ruce k dílu. Ve dvou nám to šlo mnohem rychleji. Do té doby než byla práce hotová, ani jeden z nás nepromluvil ani slovo. Nevím jak Samuelovi, ale mě to vyhovovalo, nebyla jsem příliš výřečný typ.
Podívala jsem se na konečný výsledek a nepřestávala žasnout. Do rukou jsem popadla skicák, který ležel na psacím stole, a očima tikala z papíru na dokonalé šaty, které vypadaly přesně, tak jak jsem si to přála. Radostně jsem povyskočila. Nechápu, jak se nám to podařilo, bála jsem se, že ty šaty zničím, ale bylo tomu přesně naopak. "Děkuji moc," promluvila jsem tiše a usmála se.
Samuel pokrčil rameny "to byla maličkost," podíval se na své hodinky a strnul v úžasu, když mi oznámil kolik už je hodin.
Doprovodila jsem ho ke vchodovým dveřím. "Vydrž ještě chvíli prosím," hlesla jsem a rozběhla se co nejrychleji do ložnice mých rodičů. Otevřela jsem dveře do máminy šatny. Nahmatala jsem vypínač a rozsvítila. Prohledala jsem všechny kabelky po mé pravici, chvíli mi trvalo, než jsem našla tu, ve které si matka nechává peněženku. Z peněženky jsem vytáhla veškerý obnos, který v ní byl a co nejrychleji se vrátila zpět.
Natáhla jsem k Samuelovi ruku s bankovkami "na, vem si je. Zasloužíš si to," začal protestovat, ale já se nenechala tak lehce odbít. Když nepomohlo přemlouvání, prostě jsem mu je dala do kapsy od jeho kožené bundy. Poděkoval a vydal se ke svému autu, které stálo vedle toho mého na příjezdové cestě.
Po mém boku seděla Snow a tiše zakňourala. Poposunula jsem si brýle na nose a pohladila ji konejšivě po hlavě. Vzhlédla jsem k odjíždějícímu autu, když jsem si všimla, že mi Samuel mává, nejistě jsem pozvedla ruku a taky mu mírně zamávala. Dívala jsem se směrem, kterým odjel. "Pojď vlčice, rodiče tu brzy budou," pobídla jsem ji a zavřela vchodové dveře.
+++
Druhý den jsme ve škole měli být časně ráno a to hned v šest hodin. Vstávala jsem proto snad o dvě hodiny dřív než normálně. Museli jsme celou školu naladit do duchu našeho stužkovacího dne. Nebyla to žádná legrace. Naštěstí, když do školy dorazili první studenti, naše přípravy již finišovaly.
S Mishonne jsme se domluvily, že si navzájem pomůžeme. Zavázala jsem jí šaty za krkem a do vlasů jí připnula čelenku. Poprosila jsem ji, aby se ke mně odtočila. Když tak učinila, celou jsem si ji prohlédla a byla jsem s líčením spokojená. Poposunula jsem si brýle na nose a usmála se na ni.
Nyní byla řada na mě. Co nejšetrněji jsem z krabice vytáhla šaty s přidělanými loděmi. Záhadným způsobem jsem se do nich vsoukala. Kamarádka mi je pomohla zapnout a vlasy mi sčesala do drdolu. Na konečný výsledek jsem se podívala v zrcadle nad umyvadlem.
Společně s Mishonne jsme vyšly ze záchodů, kde jsme se připravovaly a chodbou jsme mířily do kmenové učebny. Cestou jsem zachytila několik pohledů, které směřovaly na moji společnici. Nedivím se, že na ní všichni chlapci mohli oči nechat, opravdu vypadala jako Afrodité, bohyně krásy a lásky.
Bylo to zvláštní spojení, Afrodita a po jejím boku kráčela Kalypsó. Ještě celý den jsme museli v těchto kostýmech chodit po škole, až po skončení vyučování půjdeme nahoru do auly, kde máme pro profesory připravené občerstvení…

























ahoj, jen jsem chtěla říct, že se po pozastavení blogu vracím, pokud mě chceš pořád v sbé, tak mi napiš komentář, prosím.