close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Equilibrium - Řeknu to rodičům!

21. února 2015 v 16:02 | Renaiti |  Equilibrium
Zdravím,
neuvěřitelné jak rychle ten týden utekl, co říkáte? Jak jste se celý týden měli? Budu ráda, když napíšete do komentářů :). Samozřejmě jako každou sobotu tu pro vás mám Equilibrium. Pro tentokrát jsem kapitolku psala já, tak ať se vám líbí...

Z pohledu Kesame
Hodina Biologie mi skončila přesně se zvoněním. Spokojeně jsem naskládala učebnice do tašky a vydala se najít další učebnu, ve které jsem tento týden ještě žádnou hodinu neměla. No, podle rozvrhu, který jsem pevně třímala v rukou, jsem měla každou hodinu úplně někde jinde.

S povzdechem jsem vystoupala do dalšího patra a vydala se k učebně. Je známo, že ve školních dveřích se ročně stane nejvíce nehod, které jsou způsobeny neopatrností studentů. Ale co čert nechtěl, místo nějakého spolužáka jsem se srazila s panem profesorem Fllerem, který právě odcházel z předešlé hodiny. "Eh…já…moje chyba…omlouvám se," vysoukala jsem ze sebe.

Ustoupil krok vzad "v pořádku slečno Breannenová," pousmál se. Cítila jsem jeho propalující pohled na svém krku. Na sucho jsem polkla a obešla ho se sklopeným pohledem. Něco mi v tom prostě nehrálo, proč byl na mě najednou tak milý? V první hodině Němčiny by mě nejradši zaživa vykuchal a teď? Nešlo mi to vůbec do hlavy.

Z myšlenek mě vytrhla rána po mém boku. Cukla jsem sebou a posadila se na židli. Moje spolusedící vypadala hodně rozrušeně, prásknutí s učebnicemi to dokazovalo. Pořádně jsme se spolu bavily vlastně jen jednou a to když jsme se představovaly. Proto jsem usoudila, že se mnou o tom co se stalo, asi nebude zrovna chtít bavit.

Proto jsem začala z jiného soudku. Mírně jsem si odkašlala a poposunula si brýle na nose. Navazovat společenskou konverzaci nebyl zrovna můj šálek kávy. "Hmm…Slyšela jsem o té jídelně, jak jsi to té holce nandala. Prý jsi ji šíleně potopila před ostatními," pousmála jsem se.

Letmo se na mě podívala "ty vážně mluvíš pořád spisovně," zamumlala docela nahlas a nakonec jen pokrčila rameny "to co jsi slyšela je pravda."

Usoudila jsem, že více se o tom tématu už bavit nechce. Stále na ní byly ale trochu znát rozpaky, nebo snad rozčílení? Své pocity uměla moc dobře maskovat. "Jaký byl dějepis?" zeptala jsem se ve snaze pokračovat v rozhovoru.

Když otevřela ústa, aby mi odpověděla, zrovna zazvonilo. Povzbudivě jsem se na ni podívala "ne vždy je změněný život tím nejlepším, ale věřím, že ty jsi začala moc dobře," nakonec z toho vyšel jen další blábol, který mě napadnul a prakticky nesouvisel s tématem.

Do třídy vešla profesorka. Mávla jsem nad svojí větou rukou a tiše dodala "zapomeň na to."

Hodina literatury byla pro mě opravdu docela nudnou záležitostí. Bavili jsme se totiž o titulech, které jsem znala už z dřívějška a jejich děj jsem si stále pamatovala. Několikrát jsem byla tázána na různé otázky, ale bez rozpaků jsem je zodpověděla.

Těsně před koncem hodiny jsem k Mishone přistrčila papírek. Nechtěla jsem se jí nějak vnucovat nebo tak, ale zdálo se mi, že většinu hodiny byla mimo a zabývala se úplně něčím jiným. Moc dobře jsem věděla jaké to je v sobě dusit něco, co by ostatní nechápali.

Když budeš potřebovat s čímkoli a kdykoli pomoct, dej mi vědět…
Číslo najdeš na druhé straně…

+++

Po završení školního dne písemnou prací, jsem se s celkem zachmuřenou náladou vydala na parkoviště ke svému autu. Zmínila jsem se už, že musím do školy dojíždět? Sice to není tak daleko, ale rodiče mi řekli, že takhle pozdě chodit sama nebudu. No, ale to je trochu mimo téma.

Zní to ironicky, po biologii jsem měla velmi dobrou náladu, ze které se rázem stala pochmurná. Vyčítala jsem si totiž vzkaz, který jsem své spolužačce přisunula. Možná proto jsem ze školy vyběhla mezi prvními.

Kdyby to šlo, nejradši bych ten čas vzala zpátky, ale bohužel. Nakonec mě uklidnil pár myšlenek. Proč by se měla svěřovat zrovna mě? Určitě ten vzkaz vyhodila…

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Parkoviště zahalené v temném plášti noci. Po zádech mi přeběhnul mráz. Někde z koruny stromu se ozvalo zakrákání vrány. Srdce mi leknutím poskočilo. Tohle bylo na mě opravdu moc. Přidala jsem do kroku a zanedlouho se ocitla u svého černého SUV, které se v té tmě skoro ztrácelo.

Jediným zmáčknutím tlačítka jsem ho odemkla. Světla problikla a i když se to může zdát nemožné, oslnila mě. Oproti té černé tmě to byla nepříjemná změna. Otevřela jsem zadní dveře a na sedadla hodila batoh i bundu. Zaklapla jsem dveře.

Z hrdla se mi vydral přidušený výkřik a já byla namáčknutá na zadních dveřích mého auta. Hleděla jsem do kávově hnědých očí, které skoro splývaly s okolím. Když jsem se opět přiměla dýchat, přiškrceně jsem ze sebe vypravila: "Co tu chcete?"

"Nechtěl jsem vás polekat, slečno Breannenová," spustil konejšivým tónem profesor. "Jen jsem vás chtěl osobně poprosit, zdali byste doma nevyřídila, aby se za mnou vaši rodiče zastavili?"

Koukala jsem na něj s vytřeštěnýma očima, stále ještě trochu v šoku, že se objevil u mého auta. "Co prosím?" vyhrkla jsem najednou. "Vy mě špehujete?" chtěl něco namítnout, nedovolila jsem mu to "určitě, protože jinak byste nestál u mého auta a nevyděsil mě k smrti!" křičela jsem z plna hrdla. "Pokud jste mi to chtěl říct osobně, nemusel jste na mě číhat uprostřed parkoviště v podvečer," nezastavovala jsem "jestli si myslíte, že jsem naivní husa, pletete se. Ještě jednou se mnou budete mluvit mimo vyučování nebo školní pozemek a…" byla jsem vyděšená a naštvaná, proto jsem konec nedořekla.

Rychle jsem oběhla auto a posadila se na sedadlo řidiče. Na nic jsem nečekala, nastartovala a hodila tam zpátečku. Chtěla jsem být co nejdál od toho divného profesora. Ve zpětném zrcátku jsem si všimnula jeho siluety a znovu jsem vykřikla. Kde se tam tak rychle vzal? Co po mě chce?

Vyklepaně jsem se natáhla na zadní sedadlo a nahmatala ve svém batohu telefon. Vytočila jsem mámino číslo a nervózně poklepávala prsty do volantu. Když se ozval její laskavý hlas, měla jsem co dělat abych se nerozbrečela jako malá. "Mami, já…" zasekla jsem se při pohledu do zpětného zrcátka. Nikdo tam nestál.

Tohle bylo příliš. Ruka s telefonem mi sklouzla do klína, rychle jsem se podívala do zadního okna. Vážně tam nikdo nestál. "Zlatíčko…Kesame…co se děje?" slyšela jsem matčin vyděšený křik z mobilu.

"Niiic," protáhla jsem nevěrohodně "počkej, jen si tě dám na repráky," řekla jsem rychle. Připojila jsem telefon před bluetooth k reproduktorům automobilu. "Nic se neděje, mami, jen jsem se chtěla zeptat, jak moc jsou časté…" udělala jsem dlouhou pomlku, nevěděla jsem jak to říct "no prostě kdy dochází k lomu světla a co kvůli tomu může vznikat," zdálo se, že nechápe, proč se jí na to ptám. "Dnes jsme si o tom něco říkali a já jsem to nějak nepochopila, někdy vzniknou siluety lidí a někdy jen zvětšený obraz toho co vidíme," zalhala jsem.

"No, někdy můžeš vidět i něco co ti automaticky dosadí tvoje mysl, nemusí to nutně souviset s fyzikou, zlatíčko. Za chvíli se uvidíme, tak se můžeš zeptat i táty," v tónu jejího hlasu jsem poznala, že se jí ulevilo.

"Jasně," přitakala jsem a ukončila hovor. Zařadila jsem a vydala se cestou domů.

Jestli měla matka pravdu, jakože asi měla, protože většinou rodiče pravdu mají. Tak jsem si do toho zadního zrcátka tu jeho siluetu dosadila sama a přitom tam vůbec nikdo nebyl. Byl to jen výplod mojí fantazie. Hodně se mi ulevilo.

Během pár minut jsem byla doma. Vždyť jsem to říkala, školu jsem opravdu neměla tak daleko. Zaparkovala jsem na nájezdu hned vele tátova auta. Ještě chvíli jsem nechala běžet motor a dívala se před sebe.

Nakonec jsem se usmála. Bujnou fantazii jsem měla už odmala. Vzala jsem si své věci, zamčela jsem auto a šla domů…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama