Ahojky,
další týden je za námi a já vám mohu s radostí přinést další kaptilou této povídky. Doufám, že se vám to prozatím líbí. Za veškeré vaše názory budu velmi ráda a moc mě potěší. Tato kapitola je mým dílkem a ráda bych ji věnovala Perle, která nám pro tuto povídku udělala dvě úchvatné úvodky! Čehož si velmi ceníme :)...

Z pohledu Kesame
Věřím, že životní příběhy se dají vyprávět všemi způsoby, smutně nebo s trochou nadsázky. Avšak nejlepší je vyprávět svůj život tak, jak jsme ho opravdu prožili. Moje další životní kapitola začala přestěhováním do nového domu.
Proč jsme se vlastně stěhovali v posledním ročníku školy? To je dobrá otázka, já sama si ji neumím zodpovědět lépe než, že matce se prostě stýskalo. S otcem se vídávala jen jednou měsíčně, protože většinu času musela být se mnou v místě, kde jsem vyrůstala. Nechtěla mě tam nechat samotnou, vlastně se jí ani nedivím.
A tak jsem jí před pár měsíci oznámila, že mi nebude vadit přestup na novou školu a noví kamarádi. Měla jsem za to, že malá lež nikdy neuškodí. Ale nové kamarády jsem opravdu potřebovala, jako sůl. Všichni mi totiž nadávali do šprta a ničili mi věci, dokonce jsem jednou ve své šatní skříňce našla pěnu z hasicího přístroje s lístečkem, Že nevíš co s ní šprte! Nikomu jsem se nikdy nesvěřila. Všechny popsané věci jsem raději vyhodila a koupila si nové, ale všechno to bylo unavující.
Tak jsem tady teď seděla v prázdné lavici, mezi lidmi, jejichž jména jsem neznala ani náznakem a čekala jsem na to sladké cinkání školního zvonku. Po chvíli jsem se ho dočkala. Dveře od třídy se otevřely a dovnitř vešla mladá profesorka. Pokynula nám, abychom si sedli a sama se posadila za svůj stůl.
Byla jsem jediná, která seděla sama. Takže jsem uznala, že buď už sem nikdo jiný nechodí anebo můj spolusedící je nemocný. Vlastně jsem docela oceňovala, že vedle mě nesedí nikdo, kdo by se posmíval mým brýlím nebo mému účesu.
Bez jakéhokoli delšího protahování jsme se pustili rovnou do probírání. V maturitním ročníku je každá minuta drahá. Pilně jsem si zapisovala a přitom se snažila i porozumět. Dnes jsem si totiž zapomněla nové knížky, takže jsem nemohla sledovat s ostatními - v novém domě byl trochu chaos. Ale tempo mi docela vyhovovalo, takže jsem chápala i tak.
První hodina uběhla rychleji, než jsem čekala. Všichni se při zvonění vyhrnuli ze třídy jako velká voda. Neměla jsem potřebu příliš spěchat, protože podle rozvrhu, který jsem dostala, mi další hodina začínala až za deset minut.
"Kesame," promluvila na mě při odchodu tiše profesorka a usmála se "kdybys něčemu nerozuměla, nebo bys potřebovala pomoci s přijímačkami, stačí říct," při posledním slově se otočila a vyšla na chodbu.
Posbírala jsem své věci a vyšla ze třídy. Možná by to chtělo nějaký plánek, abych se na téhle škole vyznala. Povzdechla jsem a vydala se hledat třídu, ve které jsem měla mít hodinu. Až teď se mi znovu v hlavě vybavila věta, kterou mi profesorka před odchodem řekla. Nejspíš to na začátku školního roku říkala všem, tedy pevně jsem v to doufala. Protože jsem nestála o nějaké milosrdenství jen kvůli tomu, že jsem tu nová.
Za doprovodu svých myšlenek a nezodpovězených otázek jsem prošla křížem krážem přízemí i druhé patro školy. Jako na potvoru, byla učebna až ve třetím patře. Školou se rozezněl zvonek, zaklela jsem a přidala do kroku. Na konci chodby jsem uviděla cílovou učebnu. Rozběhla jsem se k ní a jen tak tak jsem vběhla dovnitř. Stačilo by větší zaváhání a už bych na první hodinu Němčiny v nové škole přišla pozdě.
Posadila jsem se do poslední volné lavice. Pro změnu nás vyučoval profesor. Přísahala bych, že každá z dívek ve třídě udělala, při každém jeho slově, takové to zamilované "ach." Já, ale byla vyjímkou.
Přišla jsem se sem něco naučit a ne obdivovat přednášejícího. V tomhle jazyku jsem nikdy nebyla příliš zběhlá a tak pro mě bylo hodně důležité dávat pozor v hodině. Ale moji pozornost upoutal obrázek nakreslený na lavici.
Mezi několika slovy a obrazci jsem rozeznala pentagram. Vypadal jako vypálený do dřeva. Přejela jsem po něm prstem. Hlavou se mi začalo ronit několik otázek. Tok všech myšlenek, ale přerušilo naprosté ticho a rozjařený hlas.
Vzhlédla jsem a uviděla profesora, který mě ostře probodával pohledem. "Slečno Breannenová, pro vás platí stejná pravidla jako pro ostatní. Na lavice se nemaluje! A teď mi odpovězte na otázku," nechal slova doznít. Třídou opět zavládlo ticho. Všichni svůj pohled upínaly na můj mlčenlivý a studem rudý obličej.
"Jak-jak prosím zněla otázka," koktala jsem.
"Já už ji položil," odpověděl neústupně.
Sklopila jsem pohled "omlouvám se, já nedávala pozor," řekla jsem kajícně.
"Nejste připravená na hodinu a ještě čmáráte po lavici, to se stalo naposledy!" upozornil mě a několika dlouhými kroky se opět postavil před třídu. Znovu se pustil do vysvětlování. Zbytek hodiny jsem seděla jako zařezaná. Úplně jsem zapomněla, jak se píše.
Když zazvonilo na přestávku, myslela jsem si, že jsem konečně vysvobozena. Ale mýlila jsem se. Ve třídě zůstalo už jen pár opozdilců, když odešli i oni, profesor mi před odchodem sdělil: "Po vyučování u mě v kabinetu, tuhle hodinu si nahradíte," s otevřenou pusou jsem se za ním dívala.
Poprvé v životě kdy budu po škole. To snad není pravda. Vytáhla jsem si mobil a přesunula se do další třídy. Cestou jsem ještě dala vědět rodičům, že přijdu domů později.
Jsem po škole, doma budu o hodinu dýl, pa.
No, doma toho budu muset vysvětlovat asi hodně. Ale vždyť jsem toho zas až tolik neudělala, nebo snad jo? Tyhle otázky se mi promítaly v hlavě celý zbytek vyučování…
+++
Znovu jsem stála před budovou školy. S povzdechem jsem vešla dovnitř. Vypadalo to tu úplně stejně jako před půl hodinou, až na ten rozdíl, že teď byly chodby skoro vylidněné. Tiše jsem kráčela po schodech nahoru, do druhého patra.
Na konci chodby byly dveře s nápisem Kabinet Německého jazyka. Zaťukala jsem a se sklopeným pohledem čekala, než mi někdo otevře.
Naštěstí jsem už odmalička měla dobré reflexy, které se mi teď hodily. Dveře se rozlétly dokořán, kdybych stála na místě, ze kterého jsem klepala, měla bych v tuto chvíli hodně velkou bouli na hlavě. Vyjeveně jsem koukala na kluka, který vyběhnul z kabinetu.
Profesor za ním ještě něco rozhořčeně zavolal, ale chlapec už byl dávno někde na schodech. Stále trochu polekaně jsem vkročila do kabinetu.
V hlavě mi začaly znovu proudit otázky. Je dobré být tu s cizím mužem sama? Proč tu nikdo jiný není? Měla bych ho upozornit, že moji rodiče vědí, že jsem tu s ním? No nedivte se mi prosím, v dnešní době napadení mladých dívek čím dál více přibývá a já mám prostě strach.
Vybídnul mě, abych se posadila. Neremcala jsem a usadila se na židli naproti jeho stolu. "Takže," spustil "nejprve se vás chci se zeptat, proč jste na lavici malovala pentagram? Symbol magie?"
"Já ho nemalovala, on už tam byl," nesouhlasila jsem. Tázavě se na mě podíval. "Jen jsem si ho prohlížela," pokusila jsem se to lépe vysvětlit.
"Tím chcete říct, že jsem vás křivě obvinil?" ptal se dál.
"An…ne, samozřejmě že ne," odpověděla jsem trochu rozpačitě.
"No dobrá, takže vám jistě nebude vadit, když vám dám test na látku, kterou jsem tu hodinu probíral," nečekal na moji odpověď a podal mi papír s otázkami a propisku.
V tu chvíli jsem byla naprosto namydlená. Nevěděla jsem jaké písmeno zakroužkovat, všechny odpovědi se mi zdály správné. Možná to, ale jen bylo tím, že jsem neznala ta slovíčka. Hrála jsem tedy takovou ruletu, buď to bude správně, nebo ne.
Posunula jsem papír i s propiskou k němu a opřela se o židli. Čekala jsem, že test ihned zkontroluje, ale místo toho hleděl na mě. Nervózně jsem si přitáhla mikinu blíž k tělu. Ale jeho pohled to nijak nezastavilo.
Přešel blíž ke mně a posadil se na roh stolu. "Odkud to máte?" zeptal se dívaje se na můj přívěsek. Přestala jsem pevně svírat mikinu a chtěla jsem odpovědět, ale on mne předběhnul. "Grosulár s kovovými ozdobami, dárek od přítele?"
"Cože? Ne, ne v žádném případě," zavrhla jsem ihned. Nevím, proč jsem na tohle téma vždycky reagovala až takhle příkře, možná to bylo tím, že většina mých vrstevnic z minulé školy se chlubila se svými novými objevy, zatímco já jako outsider se na to jen zpovzdálí dívala. "Dárek od táty," zakončila jsem nakonec.
Uznale pokývl hlavou. "Sběratel?" zeptal se jednoslovně. Pokývla jsem hlavou. Otec měl doma celou pracovnu posetou nejrůznějšími kameny. Nikdy jsem nechápala jeho zápal pro tento koníček, ale když mi jako pětileté holčičce nechal udělat přívěšek ze zeleného kamínku, který se mi tolik líbil, taky jsem v tom nalezla zalíbení.
"Já-já už bych asi měla jít," řekla jsem tiše. Zatímco jsem tu byla, nějak nebezpečně se začínalo stmívat. Profesor se na mě mile usmál.
Zvedla jsem se k odchodu, on se postavil kousek ode mě. Nevěděla jsem, co přesně mám čekat. Nic se naštěstí nestalo, otočil se a posadil se zpět za stůl. Oddechla jsem si a otočila se k odchodu. "Slečno Beannenová," slyšela jsem za sebou jeho medový hlas. Otočila jsem se.
Vzal test, který jsem před chvílí napsala a roztrhnul ho napůl. "Pro tentokrát to necháme být," věnoval mi jeden ze svých sladkých úsměvů.
Vykolejeně jsem se odporoučela a zavřela dveře jeho kabinetu. Co to u všech rohatých bylo?

























Bože, drahá!!! Ani nevieš, ako veľmi ti ďakujem za venovanie. Veľa to pre mňa znamená. Len som si uvedomila, že som sa sekla asi na predchádzajúcej kapitole? Neviem, no som si istá, že túto som ešte nečítala. Asi si musím ísť urobiť rýchlu rekapituláciu.