Ahojky,
mám tu pro vás další kapitolku, jejíž název vám možná něco málo napoví, ale...nechte se překvapit. Kapitolku psala Azano. Přeji vám hezké počtení :)...

Z pohledu Mishonne
Ten den nebyl nic moc. Vážně mě vyděsilo to, co se stalo v té učebně s profesorem, ale co jsem mohla dělat? Nebyla jsem práskač, ale ani jsem si to nechtěla nechat líbit. Říct to by možná byla ta největší chyba na světě, protože člověk nikdy neví, co od někoho takového očekávat…
***
Dalšího dne ráno jsem jako v jiné dny ve svém rodném městě zavítala ke garáži odkud jsem vyjela se svým skromným autíčkem. Fajn! Mé skromné autíčko by se dalo přirovnat k zlatému prstenu na prstě chudé dívky. Ne, ale teď vážně. Moje auto bylo dosti solidní. Krásně safírově modré s dvěma černými pruhy od kapoty až ke kufru a vždy se na mě usmívalo. No pochopte! Bylo to auto… Trvalo mi tátu donutit ke koupi tohoto úchvateného Dodge, ale dokázala jsem to! Teď to bylo moje autíčko, do kterého mi nikdo nemohl mluvit, takže jsem do něj naskočila a neochotně vyrazila ke škole. Zapnula jsem si rádio, do kterého jsem vsunula svůj flash disk a pustila si to, co jsem měla nejradši…
Neohrabaně jsem někomu sebrala místo na parkovišti, kam se zrovna chystal ten dotyčný zaparkovat. Vyskočila jsem z auta a ohleduplně ho uzamkla. S batohem přes jedno rameno jsem se rozhlédla a tiše zavrčela. Do té školy se mi vážně nechtělo, ale co se dalo dělat. Kolem mě projelo auto, ve kterém seděla mě známá dívka. Zamyšleně jsem pozorovala projíždějící auto a při tom sáhla do kapsy od mikiny. Vytáhla jsem zmuchlaný papírek vytržený ze sešitu a rozbalila ho. Popravdě jsem obsah papírku nečetla do této chvíle. Ohlédla jsem se. To její SUV stálo kousek ode mě. Skryla jsem papír zpět do kapsy a vydala se k té dívce…
Zrovna ze zadního sedadla hrabala batoh, když jsem jí oslovila. "Čau." Řekla jsem suše a zadívala se na ní. Bylo to zvláštní. Vizáž i svým způsobem styl oblékání na mě působil metalisticky, či rockově, ale její chování by se dalo přirovnat k…. dechovkám? "Ahoj." Odpověděla nejistě. "Ty jsi tu taky nová?" Zeptala jsem se drze. "A-ano." Zakoktala, což mě překvapilo. Ten vzkaz napsala na pohodu, tak proč se teď chovala takhle? "Děje se něco?"
"N-ne, nic se neděje." Pousmála se. "Hm… aha, takže v pohodě." Zabručela jsem. "Tak ve třídě." Otočila jsem se a zamířila ke vchodu…
Přehrabovala jsem se ve skříňce. Musela jsem si trochu srovnat ten svůj bordel, co se tam během jednoho dne udělal. Divné že? V mém případě ani ne. Když jsem si to urovnala s oddychem jsem zavřela skříňku. Chystala jsem se vykročit, když v tu mě srazil kluk z nižšího ročníku na zem. Instinktivně jsem se chytla za hlavu a zavrčela. "Slez ze mě!" Pokusila jsem se ho shodit ze sebe. "Omlouvám se, to jsem nechtěl!" Řekl spěšně a pomohl mi vstát. "Copak nevidíš na cestu?!"
"Omlouvám se já jsem…" Ani nedokázal dokončit větu, když se vedle něj postavil ještě někdo. "Srazil jsi jí?" Otázal se s klidem. "A-ale já nechtěl…" Bylo na něm vidět, že je z toho docela zoufalý. "Počkat…" Zarazila jsem je. "To je v pohodě, nezlobím se."
"Ještě před chvílí to tak nevypadalo."
"To je jedno ne? Jsem v pořádku, tvůj bratr mě srazil náhodou, i když nechápu jak, Přece nejsem v růžových hadrech jako ty kolem." Usmála jsem se a krátce se zamyslela. "Nechte to být, jo?"
"Počkej! Jak jsi poznala, že jsme příbuzní?" Otázal se ten, co mě srazil. "No, proč by se do toho jinak zapojoval ne?" Usmála jsem se znovu a zvedla ze země batoh. "Tak zatím." Řekl nejistě ten mladší. "Zatím." Kupodivu mile jsem se zatvářila a otočila se k odchodu. Podlomila se mi kolena a já žuchla zpátky na zem. Kolem mě se shluklo několik studentů včetně těch dvou, kteří byli až moc blízko u mě. "Vem její věci."
"Dobře." Někdo mě vzal do náruče a nesl kamsi. Motala se mi hlava a všechno bylo rozmazené. Položila jsem hlavu na hruď toho, jež mě držel a přivřela oči…
***
"Nebojte se slečno, budete v pořádku." Řekla s úsměvem sestřička a odešla do vedlejší místnosti. Poprvé v životě jsem se ocitla na školní ošetřovně a no, nebylo to tak děsivé, jak jsem slyšela tady i jinde. Po chvilce se objevili ti dva. "Co se stalo?" Zeptala jsem se, protože mi bylo blbé se na to ptát sestřičky. "Když jsem tě srazil dala sis pořádně do hlavy, budeš mít jen bouli, ale to nevadí ne?"
"Ne." Nejistě jsem se zatvářila. "Mimochodem já jsem Samuel, Sam a tohle je starší bratr Daryl." Představil sebe i svého bratra. "Těší mě." Zaváhala jsem. "Mishonne." Pousmála jsem se. "Kdo, kdo mě sem odnesl. Vím jen to, že mě někdo vzal do náruče a to je všechno." Tázavě jsem se na ně podívala. "To byla moje práce." Ozval se Daryl. "Sammy by tě neunesl." Usmál se. "Hej! To není pravda!" Zavrčel. "Možná jo, možná ne, ale když jsi jí málem způsobil otřes mozku co by se asi stalo, kdybys jí pustil ještě na zem?"
"Fajn vzdávám se." Zabručel Sam. "Fajn kluci, zase se kvůli mně nehádejte." Zašklebila jsem se…
***
Ulila jsem se z prvních tří hodin a upřímně mi to bylo docela i jedno. Další hodina se nacházela v křídle školy, kde jsem ještě nebyla. A co čert nechtěl jsem se samozřejmě ztratila. Vešla jsem do nějaké knihovny a zoufale se posadila ke stolku s několika neuklizenými knihami. Položila jsem tvář do dlaní a poté vzhlédla. Přivřela jsem oči a pořádně se zadívala na okno, ve kterém se cosi odráželo. Černá vrána hleděla na bílou vránu, která měla krvavá křídla. Asi byla zraněná. Černá vrána popadla bílou za křídlo a rozletěla se směrem ke mně. Vykřikla jsem a sletěla na zem. "Jsi v pořádku?"
"S-Same? Co tady děláš?" Pomohl mi vstát a ustaraně se zatvářil. "No já, každý úterý mám volnou hodinu a tak se zdržuju tady. Dalo by se říct, že se schovávám před holkama." Uculil se. "Aha. Pán je sukničkář." Ušklíbla jsem se. "Takhle to není. Spíš jde o to, že ani jedna z nich mi nepřijde jako správná partie, ani se k sobě nehodíme." Jen jsem zamyšleně kývla. "Máš jasno, to je dobře." Usmála jsem se. "Proč jsi vykřikla?" Zeptal se mě. "Ale to nic. Jen jsem... to je jedno." Odpověděla jsem vyhýbavě. "Už musím jít..." Zaváhala jsem a obešla ho. Chytl mě za paži. "Co je?" Zavrčela jsem nervózně. "Nechceš doprovodit?"
"Ne, ale mohl by jsi mi poradit."
"S čím?"
"Nemůžu najít tuhle třídu." Podala jsem mu papír s číslem třídy a zkoumavě si ho prohlížela. Byl roztomilý, ale nebyl to kluk pro mě. Byl elegantní, milý a hezký, jenže neměl to, co já stavila téměř na první místo. Z přemýšlení o klucích mě vytrhla jeho odpověď. "To je na druhém konci školy." Řekl a podal mi zpátky papír. "Bezva." Zabručela jsem. "Máme deset minut."
"Deset minut na co?" Přeměřila jsem si ho nedůvěřivě. "Na to se včas dostat k té třídě." Usmál se. "Okey." Kývla jsem a poté se s ním vydala k cílové třídě...























