close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Equilibrium - Cesta do neznáma

31. ledna 2015 v 15:39 | Renaiti |  Equilibrium
Zdravím moji drazí,
je pravda, že tato povídka tu již dlouhou dobu nebyla. Proto jsem se rozhodla to změnit a připravit několik kapitol na každou sobotu, takže se na povídku můžete pravidelně těšit každý týden! Tato kapitolka je prací mojí spoluadminky Azano, tak si ji užijte :)...

Z pohledu Mishonne

Všude kolem hrála hudba. Byla dost hlasitá, ale nikomu to nevadilo, protože se všichni skvěle bavili. Na to, že to byl rozlučovací večírek tu nebyl nikdo z nás smutný, něbo nějak zarmoucený. Avšak na loučení také dojde…

Užívala jsem si tu pohodu s přáteli, kterou teď hodně dlouho nebudu moct pocítit. Stála jsem opřená o sloup uvnitř pronajatého domku a pozorovala ostatní. No jo, teď si uvědomuji jak moc mi tihle človíčci budou chybět. Třeba taková Alissa Grentová, ta největší dámička ze třídy, nebo třeba Serkan Hardy, nejnamachrovanější kluk na škole, dále například Selma Larson, Bobby Hale, nebo třeba hipík Tobby Green, no už asi jméno tomu dalo jistou část jeho současného stavu, ale i tak. Oni jsou prostě nenahraditelní. Z přemýšlení o budoucnosti a vzpomínkách na staré dobré časy mě vytrhlo něčí chytnutí za mé rameno. S bručením jsem sebou trhla a otočila se směrem k tomu "tajemnému" člověku. "Vorene." Řekla jsem otráveně a proložila ruce. "Potřebuješ něco?"

"Um jo."

"No, čekám…" Vyzvala jsem ho znudeně. "Chci se s tebou řádně rozloučit, potom už bych možná neměl příležitost." Řekl s provokativním úšklebkem, jako by si od toho něco sliboval. "Aha no, tak do toho." Vybídla jsem ho, možná trochu moc zbrkle. V nečekaném okamžiku se ke mně naklonil a políbil mě. S vytřeštěnýma očima jsem nahmatala cosi tvrdého na stole a práskla mu s tím o hlavu. Otrhl se ode mě s jakým si zakňučením a držíce se za hlavu se na mě podíval. Já nahlédla do své pravé ruky a pobaveně se na něj zašklebila. "A pak, že se knížky jenom čtou."

"Ty mrcho!" Vykřikl najednou. Všichni kolem se zastavili a civěli na nás. "Copak Vorene? Máš na hlavě bouli?"

"Kdybys nebyla holka tak…"

"Tak co?!" Skočila jsem mu do řeči. "Chceš tím říct, že ti nedokážu rozbít tlamu a tím tě ztrapnit před celou třídou i tvejma povedenejma kámošema?!" Prskla jsem po něm a s klidem si odhrnula ofinu z tváře. "Ne."

"Zopakuj to?!"

"Ne, nedokážeš!" Řekl hrdě a zakřenil se na mě. Přešla jsem k němu a zadívala se mu do očí. Odrazila se v nich nejistota, ale tu hned vystřídala pýcha a domýšlivost. Natáhla jsem ruku k jeho tváři a pohladila ho po ní. "Máš pravdu…" Když to nejmíň očekával jsem ho kopla do rozkroku a dala mu kolenem do břicha. Ohnul se a já ho chytla pod krkem. "Ztrapnit tě dvakrát za sebou by byl těžký úkol, ale myslím si, že bych to možná i zvládla." Prohodila jsem k němu a pro pořádek mu jednu vrazila. Šel k zemi, ale pak se nakonec zvedl a s tou svojí povedenou bandou odkráčel co nejrychleji to šlo, vlastně spíš utekli. Dočkala jsem se potlesku a ovací. Ne, já nepotřebovala být lepší než ostatní, já se chovala tak, jak jsem se chovala vždy, nehrála jsem si na něco, co nejsem, takže proč začínat? Blbeček, kterýmu se povedlo vyspat se s každou holkou ze třídy kromě mě, a pak se jim ještě posmívat se já budu nějak podřizovat? Ani náhodou!

Dalšího dne se odjíždělo. Táta už čekal v autě a nutno podotknout, že třískal hlavou do volantu. Proč? Můj tatínek si prostě sem tam rád přispí. Jenže to jeho přispání způsobí vždy to, že přijedeme na každou důležitou událost pozdě. "Mish!"

"Jo?!"

"Nezapoměň zavřít Alea, než vyrazíme!"

"Neboj mami!" Houkla jsem na ní zpátky. Aby bylo jasno, Aleo, nebo jinak i Aleo Uali Torvo, je můj malý domácí mazlíček. Orel skalní. Nu což? Někdo má psa, kočku, nebo želvičku, já mám orla. Zachránila jsem ho už když byl mládětem. Sice už byl dost starý na to, aby se živil sám, ale měl hodně ošklivě poškozená křídla, takže neměl možnost se uživit, našla jsem ho naštěstí dřív než náš miloučký kocourek, ten ale není můj, ten je prosím tatínka, maminka má zase pejska.

Když už v autě seděla i mamka a její obří mazlíček, zavřela jsem Alea do jeho klece a dala ho do auta na sedadlo. U auta stáli Kelly, Arja a Jeno. "Budeš nám chybět drsňačko." Objal mě posmutněle Jeno. "Budu vám psát, od čeho je Facebook ne?" Usmála jsem se na něj. "Vždyť víme, jak je to s tím tvým Facebookem, jednou jsi a potom zase ne." Prohlásila Kelly a objala mě. "To je sice pravda, ale kvůli vám se pokusím udělat výjimku. Slibuju. Na mou čest." Objala jsem Arju a ustoupila několik kroků. "Bude nám smutno." Řekli skoro jednohlasně. "Měj se." Řekli postupně když jsem nastoupila do auta. Usmála jsem se na ně. Auto se najednou rozjelo a já se přistihla při tom, jak se najednou cítím mizerně s pocitem, že z toho auta musím vyskočit a utíkat za nimi, ale v tu chvíli už auto bylo za rohem a pomalu vyjíždělo z města. Trochu sešle jsem sklopila hlavu a pohladila kočku na svém klíně. "Nebuď smutná!" Zvolal táta povzbudivě. "Bude se ti tam líbit!"

Zvedla jsem hlavu a zadívala se na rychle se měnící okolí. "Líbit…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nila Nila | Web | 31. ledna 2015 v 18:09 | Reagovat

Bombový :3

2 Eli-Jassa Eli-Jassa | 31. ledna 2015 v 20:12 | Reagovat

Moc krásná část :) Díky že mě vezmeš do AFFs :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama