Equilibrium - Minulost nechám za sebou...

21. prosince 2014 v 19:00 | Renaiti |  Equilibrium
Ahojky,
takže první kapitolka je tu! Jsem ráda, že Prolog měl takový úspěch, abych pravdu řekla, myslím, že Azano odvedla úžasnou práci, protože podle vašich komentářů vás velmi navnadila. Mohu vám však prozradit, že jste nebyli jediní koho navnadila :D, pomalu se mi ani nechtěla ta první kapča psát...

Z pohledu Kesame
Hlasitě jsem hvízdla. Zvuk se rozléhal lesem a vytvářel nespočet ozvěn. Dobře, tohle jsem asi trochu přehnala, ale potřebovala jsem prostě upoutat pozornost šedobílé vlčice - jak jsem jí s oblibou říkala - která byla několik metrů přede mnou. Ve skutečnosti to nebyla vlčice, ale obyčejná fenka plemene Sibiřský Husky, která se nápadně podobala předkům jejího plemene.

Její uši se natočily v mém směru, po chvíli se na mě dívala její krásná světlemodrá očka. Dlouho jsem jí naznačovala, že má přijít ke mně, ale jí stále lákalo něco, co bylo v lese. Uslyšela jsem výstřel, prudce jsem s sebou trhnula a rozhlédla se.

"Snow, ke mně!" zavelela jsem neústupně a pomalu šla k ní. Samozřejmě že mě výstřel vyděsil. V okolí se pořádaly hony a mohli by si ji snadno splést s vlkem a zastřelit ji, což by pro mne bylo fatální. Smutně na mě pohlédla. Konejšivě jsem ji pohladila po hlavě a ujistila ji, že se sem příště vrátíme.

Připnula jsem jí vodítko k obojku, a i když se jí moc nechtělo, vydaly jsme se po cestě zpět. Neochotně šla po mém boku a dívala se na své přední packy, jako by mi chtěla dát najevo, že tohle je špatně a že je na mě naštvaná. Musela jsem se zasmát.

Smích mě ale brzy přešel. Uslyšela jsem prasknutí větvičky. Teď si asi říkáte, že jsem hodně ustrašená, ale podívejte se na to z mého úhlu pohledu. Osamělá dívka v tmavém lese, no ten děsivý scénář se píše sám. Každopádně jsem po chvíli uznala, že to určitě byla jen nějaká zvěř v podobě králíka nebo srnky.

Prakticky celou cestu se se mnou moje šedá vlčice "nebavila" a hleděla na své přední packy. Až kousek před babiččiným domkem z ní trochu ta zlost vyprchala. Jak jsem to poznala? Protože jsem se málem vezla na jejím hřbetu, když mi podbíhala pod nohama, aby mohla dohonit sousedovy slepice, které se producírovaly před babiččiným plotem.

"Klid holka, ty slepice tu stejně ještě budou, až pojedeme domů," klidně mě mějte za blázna, že si povídám se psem, ale ona vždycky byla mojí nejlepší kamarádkou a navíc jsem toho názoru, že pokud se psem udržujete pravidelný kontakt, rozumí vám.

Kousek ode mě, jsem zaslechla nějaký šepot. Podívala jsem se tedy před sebe, kde stály dvě stařenky a rozhořčeně se na mě dívaly. Přemýšlela jsem, jestli jsem tu větu předtím neprohodila až příliš nahlas a ty dvě si to nevzaly nějak osobně. Nakonec jsem je jen pozdravila.

Tak takhle to u mě prosím bylo na denním pořádku. Vždycky jsem udělala nebo řekla něco, co někdo jiný pochopil úplně opačně než já.

Slepice vystrašeně zakdákaly a Snowflake sebou na vodítku trhnula, jak se je snažila dohnat. Prudce jsem ji zabrzdila a stáhla co nejblíž k sobě. Po silnici, směrem k nám, se řítilo černé auto. Se smykem zastavilo těsně u nás.

Nechápala jsem, jak někdo jako Zack může být vlastně můj táta. Sice není mým pravým otcem, jelikož mě se Suzan adoptovali, ale komu by to vadilo? Od malička znám jen jejich tváře, pravé rodiče jsem nikdy nepoznala, takže tohle jsou vlastně pro mě moji praví rodiče, ať si ta sociální pracovnice říká, co chce.

Ze dveří malého domku vyběhla má matka i babička, zatímco z auta vystoupil můj táta. S mírným úsměvem jsem ho pozdravila. Obešel auto a přivinul si mě do své náruče. "Tak co, připraveny?" zeptal se nadšeně. Mírně zaskočeně jsem pokývla hlavou.

Všichni vešli do domku, abychom si mohli vzít svá zavazadla a vydat se na cestu. V závěsu za Snow jsem vešla také dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Své šedobílé vlčici jsem odepnula vodítko i obojek a nechala ji, aby se mohla na volno proběhnout po domě. Jako kulový blesk zamířila do prvního patra. Zavrtěla jsem hlavou a šla si dát něco na posilněnou do kuchyně.

Mezi tím co já jsem si pochutnávala na rohlíku se šunkou, ostatní se pilně činili. Jak jsem to věděla? Měla jsem na ty čtyři pracanty - no vlastně jen na tři, protože Snowflake se nedá považovat za pracanta se svým honěním slepic - hezký výhled z okna kuchyně.

Během chvilky byla všechna zavazadla naložena a my se mohli vydat na cestu. Rozloučila jsem se s babičkou a společně se Snow se posadila na zadní sedadla. Fenka zabírala dvě sedadla a skoro ještě to třetí, protože měla svoji hlavu položenou v mém klíně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama