close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Diagrams of time - Propuštění

1. listopadu 2014 v 18:46 | Renaiti
Ahojky,
první kapitolka konečně vyjde na světlo. Chtěla bych vám moc poděkovat, za krásné komentáře, které jste zanechali u Prologu. Opravdu jste mě tím potěšili a hodně nastartovali kupředu. Vlastně, kdyby nebylo vás asi by tu ani tahle kapitolka teď nebyla :D. Tak doufám, že si ji užijete a bude se vám líbit...


Bylo to tu. Nastal den, kdy za mnou poprvé dorazil můj psychiatr. Ležela jsem na posteli bez jediného pohnutí, ani jsem se na něj nepodívala, jak vypadal. Stále jsem viděla muže v černé kápi, který nám vstoupil do cesty.

Psychiatr se obkročmo posadil na židli, kterou si přisunul k posteli. Začal mluvit o tom, co se tu noc stalo. Oči se mi zalily slzami, potlačila jsem vzlyk a hřbet ruky si dala k ústům. Znovu jsem se ocitla v převráceném autě. Hluk sirén přehlušil každé bouchnutí mého srdce.

Ruku, kterou jsem měla u úst, jsem spustila podél svého těla, bílou nemocniční košili jsem stisknula velmi pevně, kdybych měla více síly, podařilo by se mi ji roztrhnout. Připadalo mi to jako by si psychiatr namáhal své hlasivky zbytečně. Nedokázala jsem mu odpovědět na nic, protože smrt mých dvou přátel mě připravila o všechna slova, která jsem znala.

"Oba muži byli zřejmě v podnapilém stavu, ale u vás se nic nenašlo, slečno Hudsonová," pokračoval neúnavně dál "měla jste štěstí, že sanitka jela právě k jinému případu a tak si vás všimnula," dotknul se mé ruky, která uvolnila sevření košile "nevyčítejte si to, užívejte si život, který za vás oba položili," nadějně se na mě usmál.

Vytrhnula jsem ruku z jeho sevření a otočila se na bok, tak abych se na něj nemusela dívat. Až po hlavu jsem se přikryla dekou, která mi poskytovala jediný pocit bezpečí. Slzy se mi koulely po celém obličeji.

Slyšela jsem, jak psychiatr opustil pokoj, ale ani jsem nepostřehla jeho jméno, vlastně mě ani nezajímalo. Nedalo se s přesností určit kolik je zrovna hodin, protože mě připravili o všechny osobní věci. Celý den jsem stejně ležela v posteli.

Samou únavou z neustálého brečení jsem usnula. Vzbudila jsem se, až když byla tma, na stolku na mě čekala večeře, pokud se jí tak tedy dalo vůbec říkat. Nebyla to ta večeře, na kterou jsem byla zvyklá, mamka mi vždy udělala to, na co jsem měla chuť.

Ležela jsem bez hnutí dál, ale můj žaludek začal protestovat a zlověstně naříkat. Zamračila jsem se a posadila se, celou polovinu obličeje jsem měla na dotek promačkanou podle záhybů polštáře. Podívala jsem se na krajíc chleba s máslem. Povzdychla jsem si a roztřesenou rukou se pro něj natáhla.

Bylo to mé první jídlo od té doby, co se stala ta nehoda. Zakousla jsem se do chleba jako nějaké rozzuřené zvíře. Za chvíli jsem olizovala prsty, na kterých zbylo máslo. Smutně jsem se dívala na talířek, který byl bez jediného drobečku.

Opatrně jsem se postavila na nohy, které byly rozhodnuty moc neposlouchat. Kdo ví, jakými prášky mě vůbec dopovali. Zakymácela jsem se a na chvíli ztratila rovnováhu. Naštěstí jsem se zachytila o čelo postele a tak se udržela na nohou. Přešla jsem k oknu a posadila se na parapet.

Přemýšlela jsem nad tím, jak bude můj život vypadat a co se vlastně bude dít dál. Viděla jsem jen světla lamp, které svítily do ulic, po kterých neprošel ani živáček. Vítr ohýbal větve stromů a keřů, když pronikl netěsnícími okny ke mně do pokoje, zahvízdal a zase odletěl.

Začaly se mi klížit víčka, jen jsem cítila, jak má noha sklouzla dolů a po chvíli jsem se ocitla v říši spánku. Nejspíše zdravotní sestra přišla odnést mé jídlo, ale tentokrát mohla odnést pouze talířek.

Ucítila jsem, jak mě někdo přesunul do postele a přikryl. Neměla jsem sílu otevřít oči a tak jsem jen vděčně přikrývku popotáhla výše. Zdál se mi sen, ve kterém bylo vše normální, všichni jsme se bavili, protože jsme úspěšně dodělali maturitu.

+++

Každý den byl v podobném rázu jako tento, přicházel ke mně psychiatr- stále jsem nezjistila jeho jméno- mluvil o nehodě a snažil se ze mě dostat alespoň nějaké slovíčko, smutně jsem snědla pouze večeři a znovu usnula u okna, kde mě na pár chvil přivítal vítr, jenž prolétl oknem.

Dnešek byl však úplně jiný. Poprvé za mého vědomí, přišli i rodiče. V naději, že snad promluvím a řeknu svůj názor, mi prozradili, co se o té nehodě říkalo v televizi a jak to vidí policie. Mojí odpovědí na to vše byl pouze prázdný pohled.

Otec si mě přivinul k sobě "to bude dobrý zlatíčko, půjdeme domů, kde ti bude líp," pohladil mě po vlasech "doma si můžeš s kýmkoli promluvit," dodal a umlkl.

Pokývla jsem hlavou, že souhlasím a objala jsem ho rukama okolo pasu, rozhodnuta držet a nepustit. Matka držela v igelitové tašce všechny mé osobní věci. Oblečení, obuv, šperky, mobilní telefon, gumičku na vlasy, peněženku a všechny ostatní věci, které jsem měla na sobě nebo u sebe.

Pobídla mě, abych si zkontrolovala, jestli jsou všechny. Prohrabala jsem se taškou a vytáhla peněženku, ze které vyčnívala fotka mě, Damiana a Chrise. Zalapala jsem po dechu a prstem přejela po jejich postavách.

Odhodlaná k odjezdu jsem se postavila a podala matce kabelu se všemi mými věcmi, ale fotku jsem si nechala v ruce. Oba odešli z pokoje, následovala jsem je a váhavým krokem překročila práh pokoje. Na sucho jsem polkla a pokračovala chodbou dál.

Neohlížela jsem se a rázným krokem došla na parkoviště. Nechtěla jsem se vrátit zpět a tak jsem začala hledat naše auto. Vykročila jsem směrem ke krémovému modelu Škoda Yeti. Rodiče mě brzy dohonili.

Uvelebila jsem se v zadním sedadle a dívala se na míhající se krajinu, která byla poznamenána větrem z předešlých dní. Takto jsem zdejší okolí nikdy neviděla, všude byly polámané stromy, popadané vedení.

Mé zadumání přerušil hlas v rádiu, který mluvil o naší nehodě. Matka schválně rádio ihned ztlumila. Položila jsem ucho k reproduktoru u zadních dveří, ale moc jsem toho neslyšela, pouze naše jména. "Přidejte to, prosím," vyjekla jsem zoufale.

Matka se na mě dívala jako zkoprnělá a otec se na mě letmo usmál v zrcátku a zesílil rádio. "Záhadná smrt synů hejtmana Chevaliera, kteří cestovali ještě s jednou dívkou, se konečně uzavřela. Policisté prokázali alkohol v krvi, který způsobil náraz do stromu a následné převrácení automobilu. Policisté nechtějí ani domyslet co by se stalo, kdyby na silnici byl ještě někdo jiný. Hejtman bude muset zaplatit všechny léčby, které podstoupí mladá dívka, jež byla ohrožena na životě jeho syny a nyní píseň pro dívku, která přežila," dále už jsem neposlouchala. Sklopila jsem pohled dolů "oni nebyli opilí," pronesla jsem tiše a oči se mi zalily slzami.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Nejen, že už je nikdy neuvidím, ale celý region si bude myslet, že to byli jen ožralci, kterým bylo jedno, jestli ohrozí jiné lidi. Možná měli jedno pivo, ale to nehodu nezavinilo. Nehoda se stala kvůli muži v černém kápi.

Zadívala jsem se na fotografii ve své ruce. Oba měli budoucnost, to já byla mezi nimi jako černá ovce. Tak proč jsem přežila já a ne oni? Tato otázka mi stále vrtala hlavou. Osud je neúprosný a bere nám jediné štěstí, které máme.

Natáhla jsem se pro balíček žvýkaček a chtěla si dát jednu do pusy, když v tom jsem v lese zahlédla muže v černém. Začala jsem křičet. Upustila jsem žvýkačky a sevřela si rukama vlasy. Schoulila jsem se, ale stále křičela.

Matka se mě marně snažila uklidnit. Mluvila na mě a říkala, že to bude dobrý. Věděla jsem, že mě tato vzpomínka bude pronásledovat, ale netušila jsem, že si mě najde tak brzy. Otec marně hledal místo kde by mohl zastavit. Vyjeli jsme z lesa. Auto zastavilo na kraji vozovky.

Otec vyběhnul ze svého místa a brzy prudce otevřel zadní dveře, odpoutal mě a přivinul si mě k sobě. Stále jsem pevně svírala vlasy, ale po chvíli jsem ho objala. "T-to on," zakoktala jsem a snažila se pokračovat "b-byl t-tam."

"Kdo?" zeptala se matka. Otec mě hladil po vlasech a snažil se mě uklidnit, trochu to pomáhalo, protože už jsem nebyla tolik vyklepaná a především jsem už nekřičela. Nadechla jsem se a znovu vydechla "muž v černé kápi, který se nám postavil do cesty při té nehodě," řekla jsem plynule, až mě to samotnou překvapilo.

Oba se trochu zarazili "to není možné, byli opilí, vždyť jsi to sama slyšela. Asi máš halucinace," řekl otec a posadil mě na sedadlo. Počkal, než jsem se připoutala a znovu si šel sednou na své místo. "Mami, věříš mi, že říkám pravdu?" zeptala jsem se sklesle.

"Já nevím, čemu mám věřit Katy, pro mě je hlavní, že jsi tady," usmála se na mě a podala mi ruku. Vděčně jsem se jí chytila a povzdychla si. Když jsem tak nad tím přemýšlela, moje verze byla opravdu směšná, ale reálná.

Znovu jsme se rozjeli. Zadívala jsem se na fotografii a smutně si ji přitiskla k hrudi. Stále jsem si v duchu opakovala, proč jsem to nemohla být já. Nedocházelo mi to, vždycky jezdili tak opatrně. Byla jsem natolik zadumaná, že jsem si nevšimla, že už stojíme před naším domem.

Vystoupila jsem a duchem nepřítomna zamířila k všem, kteří na mě čekali. Všichni mě přišli obejmout. Nějak jsem si ale nevšimla tety Sáry, asi má práci, pomyslela jsem si. Objala jsem všechny a jako poslední svoji druhou tetu, pousmála jsem se na ni a zašeptala "co to bude?" ona se jen usmála a pokrčila rameny.

V rohu se krčila má jorkširská slečinka a smutně se na mě dívala. I když to bude možná znít divě, ona mi vždy dokázala zvednout náladu, tak jako nikdo. Vzala jsem ji do náruče a podrbala ji na bříšku. Spokojeně vrněla, tak jako to dělávají kočky.

Přistoupila jsem ke kruhu mé rodiny, která se bavila o té nehodě. Bylo to jako v nějakém úle, všichni se překřikovali, aby se dostali ke slovu. "Můžete toho nechat?!" otočila jsem se za autoritativním hlasem a rozběhla se za jeho zdrojem.

Společně s fenečkou, kterou jsem držela, jsem tetu Sáru objala. "Jak ses měla, teto?" zeptala jsem se. Snažila jsem se znít co nejveseleji, ale bohužel mi to moc nešlo.

"Ale nebuď tak skromná," mávla rukou teta "ty sis toho prožila tolik, že si to ani nedokážeme představit, to by ses měla ptát spíše sama sebe," usmála se tím svým neodolatelným úsměvem, který jsem také chtěla umět.

Všichni jsme se přesunuli do obývacího pokoje mých prarodičů, opět začala zdlouhavá debata, toho se se stalo. Neměla jsem na to nervy, stále poslouchat dokola jedno a to samé. Raději jsem si tedy hrála s pejskem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | Web | 1. listopadu 2014 v 20:27 | Reagovat

Nádherná kapitolka a krásně napsaná! Vážně moc hezká a ten gif je překrásný :-)

2 Kate Kate | Web | 1. listopadu 2014 v 21:12 | Reagovat

Bezva! Katy to má těžký. A mě moc zajímá ten "muž v černé kápi"! Těším se na další kapitolu! :-)

3 Katherine Katherine | Web | 2. listopadu 2014 v 11:32 | Reagovat

Úžasná kapitola!! .. Taky mě velice zajímá kdo je ten muž v černé kápi!! :-D
.. Moc se těším na pokračování :-)

4 Twotika Twotika | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 14:18 | Reagovat

Ty jo... No.. Nevím co na to říct.. Mám z toho smíšené pocity, ale samozřejmě jen ty dobré, které nevím jak dát dohromady.. Chudák Katy to má těžké a jak už tu bylo zmiňováno, také mě zajímá ten 'muž v černé kápi'.. :) Doufám, že další kapitola bude někdy v blízké době, určitě se na ní budu moc těšit :)

5 Karamelka Karamelka | Web | 3. listopadu 2014 v 17:55 | Reagovat

zase smrt :D četla jsem to v knížce, čtu to i tady :-( ale je to zajímavé... doufám, že se jí povede dokázat, že chlapci nepili a nemohou za tu nehodu... a také doufám, že si nebude pak už pokládat otázku, proč zrovna ona přežila... chce to čas :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama