31. října 2014 v 18:06 | Renaiti
"Ne! O tomhle s tebou diskutovat nebudu!" křičela jsem zplna hrdla. Otočila jsem se a zmizela ve svém pokoji. Posadila jsem se na židli. Přitáhla jsem si nohy k hrudi a dívala se na papír, který jsem svírala v ruce. Chtěla jsem ho roztrhat a vyhodit, ale stejně by to nic nezměnilo. Po tváři se mi začaly koulet slzy.
Dveře do pokoje se otevřely. Popotáhla jsem a otřela si slzy. Ohlédla jsem se. Tisknujíce si k sobě písemnou práci jsem se prudce postavila a svého tátu objala. "Já se snažila," vzlykala jsem mu do trička. Konejšivě mě pohladil po vlasech...
Tahle otázka se mi v mysli honí už pěkně dlouho. Až teď jsem byla schopna si na ni nějak smysluplně odpovědět. Nedávno jsem zhlédla
toto video, při kterém jsem se nebála ukázat slzy. Opravdu, ty děti nemají žádnou jistotu, že svého tátu ještě někdy uvidí a to mě děsí...
Onehdy na strýčkově oslavě, jsem byla několika muži - shruba v tátově věku - vyzvána k tanci. Druhý den mi babička řekla, že prý by také chtěli takovou dceru jako jsem já. Já na to jen suše odpověděla: "Ani jeden by to se mnou nevydržel čtrnáct let. Už po jednom dni se mnou, by utíkali s křikem pryč." Vlastně se divím, že to samé ještě neudělal můj otec...
Tátova trpělivost je opravdu vysoká. Sem tam si vyměníme názory, ale během deseti minut se spolu zase normálně bavíme, jako by se nic nestalo. Nebo když se mi snaží vysvětlit látku, kterou jsem nepochopila od učitelky...
Na začátku podzimních prázdnin jsem chtěla jet do nákupního centra v Brně. Měla jsem jet autobusem, ale taťka se mi nabídnul, že tam pojedeme společně. Moc dobře jsem věděla, že on velká města nemá rád a to hlavně z toho důvodu, že stačí jednou špatně odbočit a už jste ztraceni. Ale i přes to všechno tam se mnou jel. Sice jsme tam dojeli až napodruhé, ale dojeli jsme tam. Obětavost, to je další věc, které si na něm cenním...
Vlastně, když se nad tím tak zamyslím, divím se, jak vůbec dokáže vstát z postele. Být na jeho místě, zalezu pod deku a budu doufat, že mě nikdo nebude hledat...
Obdivuji ho, protože myslím, že to se mnou nemá jednoduché, stejně jako mamka. Taťka je můj nejbližší člověk, hodně se podobáme a i když to moc často neříkám - spíš vůbec - mám ho ráda. Někdy bych to možná mohla dát i najedvo, ale v tomhle je to kouzlo, nedáváme to najevo, protože to víme!
A co vy? Proč obdivujete svého tátu?
Tenhle článek si napsala krásně

Také obdivuji svýho taťku hned z několika důvodů
Protože je strašně chytrý, vtipný a strašný perfekcionista
I když to semnou asi občas nemá moc lehké, vydrží to..
Obdivuju ho za to jaký je a za to že to semnou vydržel už skoro 15 let