Konečně povídka na kterou jsem se tolik těšila až ji začnu psát! Zatím je to jen Prolog, ale budu ráda, když se vyjádříte jak se vám to prozatím líbí :)...

Zpovzdálí jsem se těšil jejím loveckým schopnostem. Měla propracovanou techniku. Když ji srna zavětřila, nabrala hrst lupení a rozemnula ho v ruce. Malé kousky odnesl vítr. Tiše vyrazila za lovenou kořistí. Sbíhala ladně a tiše, snažil jsem se také nedělat rámus.
Praskla pode mnou větvička. Otočila se. Instinktivně jsem se přikrčil, aby mě nezahlédla, prozatím jsem nechtěl, aby o mně věděla. Když se ujistila, že je vše v pořádku, rozběhla se dál, ale téměř hned se zastavila. Uchopila kamínek a vložila ho do tětivy. Výstřel zasáhnul strom, za kterým se srna skovávala. Znovu napnula tětivu a zamířila.
"Co chceš dělat se sto kilovou laní Katrys," zasmál jsem se a blížil se k ní. Srna vzala do zaječích. Katniss se pokusila vystřelit, ale minula.
"Do háje, Hurikáne!" ulevila si, "tohle byla jediná srna, kterou jsem za tento rok viděla a teď? Nemám nic!" zamručela. Kopala špičkou boty do hlíny a mračila se.
Usmál jsem se, "tak se připrav," zavelel jsem a sehnul se pro kamínek. Pootočil jsem ho v dlani a prudce s ním mrštil do blízkého houští. Z křoví se naráz vynořilo několik koroptví. Katniss stačila zastřelit tři. Vypůjčil jsem si jeden šíp a vypálil ze svého luku na bažanta, který se nevzrušeně procházel, snad si nemyslel, že všechny kolem něj to odnesou, pouze on ne.
Každý z nás si dal svůj úlovek do loveckého vaku. Vydali jsme se na palouček, který byl nedaleko odtud. Povídali jsme si, ale myšlenkami jsem byl stále u nás doma. S matkou jsme se dohadovali, kdo nás bude živit, až příští rok půjdu pracovat do dolů, pokud ovšem nebudu zítra vylosován.
"Hurikáne? Slyšíš," dožadovala se pozornosti.
"Já…ehmm…promiň…" ospravedlnil jsem se. Naštěstí pro mě, vyrušila mé vzpomínky na včerejší hádku s matkou. Zastínil jsem si oči rukou, abych si alespoň částečně ochránil oči před sluneční září. Oproti lesu, to byla nepříjemná změna.
Oba jsme se posadili do trávy. Chytil jsem se za nohy a vzhlédnul k nebi, na sluneční paprsky jsem si již přivyknul, zajímalo mě, jestli ani otcové stále vidí, co se tu děje. Jaký má každý obyvatel dvanáctého kraje strach z Her. Jestli vidí, jak jsem se s Katniss změnili, jen proto, abychom uživili naši rodinu.
"Myslíš, že to vidí?" zeptá se zlomeným hlasem Katniss jakoby mi četla myšlenky.
"Nevím," odpověděl jsem tiše a otočil se k ní "ale vím, že tvůj otec by na tebe byl pyšný, třeba je," pousmál jsem se. Udělala opravdu velký pokrok od té doby, co její otec zemřel, už není ta malá zlomená holčička, která se štítila sáhnout na brouka nebo zastřelit nevinné zvíře. Už ví, že kdyby nevystřelila, ona i její rodina by zemřeli hladem.
"Hurikáne," pokusila se něco říct, ale já ji přerušil.
"Málem jsem zapomněl," rozlomil jsem malou housku a podal jí ji. Její pohled se střetl s tím mým. Vděčně se na mě její oči dívaly.
"Je opravdová?" zeptala se šťastně.
"Měla by, stála mě veverku," zasmál jsem se a zakousl se do housky. Ještě byla teplá. Pekařův syn ji právě vytahoval z pece, když jsem si pro ni přišel.
"Co se děje, Hurikáne? Celou dobu jsi nějaký…zamlklý, což normálně nebýváš," vyzvídala rozrušeně. Nechápal jsem, jak tak rychle dokáže měnit tón hlasu, já bych to nedokázal.
"Musím domů, matka a sourozenci čekají na úlovek," vymluvil jsem se a zvednul se. Následovala můj pohyb. Celou cestu k plotu jsme mlčeli. Kráčeli jsme vedle sebe jako dva avoxové na útěku. Postavil jsem se k plotu a zaposlouchal se, elektrický proud jím jako obyčejně neprocházel. Podlezl jsem třetí ostnatý drát a namířil si to na cestu k našemu domu.
"Hurikáne!" okřikla mě.
Otočil jsem se na ni a roztěkaným pohledem ji pozoroval. Nevěděl jsem, co se jí v tuhle chvíli honí hlavou a to mě dělalo nesvým. Zhluboka jsem se nadechl, abych jí řekl, že se uvidíme zítra, ale ona pokračovala v tom, co mi chtěla říct.
"Každého něco trápí, ale pamatuj, že my dva si říkáme všechno…" ukončila svoji myšlenku a rozloučila se. Pokývl jsem na ni, pokud si myslela, že jí to nechci říct, mýlila se. Chtěl jsem vykřičet co celého světa, o čem jsem se s matkou hádal, ale ve dvanáctém kraji pro to nebylo místo, ne u dětí, kteří mohli být stále vylosovaní do Her.
Cestou domů jsem se ještě zastavil u Madge, dcery starosty. Otevřela mi a tikavým pohledem mě pozorovala, nejspíše hledala Katniss. "Pro tebe, jak jsi chtěla," oznámil jsem a vtisknul jí do ruky misku s jahodami. Na oplátku mi dala pár peněz, které pro mě byli velkou měnou od doby, kdy otec zemřel, ale tentokrát mezi penězi byl i nějaký odznak. Odmítavě jsem jí ho vrátil.
"Ten je pro Katniss," usmála se na mě zářivě. Když se dotkla mé kůže, trhnula sebou. Nevnímal jsem to a odešel domů.
























Pěkné! Už se těším na první kapitolu!
