close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nikdy mě nenech jít - 3. kapitola

28. července 2014 v 9:47 | Renaiti |  Nikdy mě nenech jít
Ahojky, tak a je tu další kapitolka této Hunger Games fanfiction! Musím přiznat, že se mi strašně dobře píše. Očekávejte ještě tak 1-2 kapitolky podobné knize a filmu, ale poté se definitivně odpojíme a pojedeme jiné téma! Doufám, že jsem vás trošku navnadila a těšíte se. Užijte si tuto kapitolku :)...


Každého nás píchli do prstu, aby získali naši krev a zjistili si naši identitu. Když získávají krev tímto způsobem již několik let, ani vám to nepřijde a už volají na dalšího. Rozhlédl jsem se. Každý šel jako tele na porážku, ale něco bylo jinak. Katniss se spěšně dotkla mé ruky a ztratila se v davu.

Procházel jsem mezi ostatními chlapci, ukázal jsem Rorymu hlouček stejně starých jako je on. Poté jsem se šel postavit vedle mých vrstevníků. Místa pro sedmnáctileté byla úplně vzadu, nejmladší byli provizornímu pódiu před budovou soudu nejblíže.

Pohledem jsem zabloudil na druhou stranu, kde stály dívky. Do očí mi zasvítil lesk z čelenky ve zlatavých vlasech. Madge. Krátce na mě pohlédla, odvrátil jsem zrak. Nejspíše nebylo správné, co jsem jí řekl, když k nám přišla. Ovšem zloba, kterou jsem cítil, musela ven a ona se zrovna připletla do cesty.

Po chvíli jsem našel Katniss. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, nebo se opravdu třásla. "V pořádku?" naznačil jsem rty. Ona jen pokývla a pokusila se o úsměv, ale na můj vkus to spíše působilo jako úšklebek.

Zahleděl jsem se na dočasné podiu, které bylo vztyčeno před budovou soudu. Stály na něm tři židle, řečnický stupínek a dvě skleněné koule, jedna pro chlapce a druhá pro dívky. Upřeně jsem sledoval kousky papíru v chlapeckém osudí, snad jako bych je mohl pohledem zapálit. Na dvaačtyřiceti z nich je pečlivým rukopisem napsáno Hurikán Hawrthorne.

Na jedné ze tří židlí seděl Madgein otec, starosta Undersee, vysoký muž s řídnoucími vlasy, a na druhé Cetkie Trinketová, moderátorka pro Dvanáctý kraj, která sem právě dorazila z Kapitolu i se svým děsivě zářivým úsměvem, narůžovělými vlasy a jasně růžovým oblekem. Něco si mezi sebou začali mumlat a ustaraně se při tom ohlédli na prázdné místo.

Když na radnici odbily dvě hodiny, přistoupil starosta k mikrofonu a začal číst. Každý rok se opakuje stejný proslov. Shrnuje dějiny Panemu, země, která povstala z popela toho, co se kdysi nazývalo Severní Amerika. Vypočítává katastrofy, sucha, bouře, požáry a stoupající hladiny oceánů, které pohltily značnou část souše, i následnou krutou válku o zbývající zdroje. Výsledkem byl vznik Panemu, zářícího Kapitolu obklopeného třinácti kraji, který přinesl mír a prosperitu svým občanům. Následné Temné dny vzpoury krajů proti Kapitolu. Dvanáct jich bylo poraženo, třináctý byl vyhlazen. Smlouva o velezradě nám poskytla nové zákony zaručující mír a jako každoroční připomínka, že Temné dny nesmí, nikdy znovu přijít, vznikly Hladové hry.

Ve snaze dodat celé události nejen mučivý, ale také ponižující průběh Kapitol vyžaduje, abychom přistupovali k Hladovým hrám jako ke slavnostní sportovní události, v níž jednotlivé kraje soutěží mezi sebou. "Je to čas pokání i vzdání díků," odříkává starosta mechanicky.

V zápětí přečetl seznam vítězů za Dvanáctý kraj. Během sedmdesáti tří ročníků jsme měli přesně dva. Jeden z nich je ještě naživu. Haytmich Abernathy, muž který právě něco nesrozumitelného zahulákal, vpotácel se na jeviště a ztěžka kles na třetí prázdnou židli. Je opilý na mol, ostatně jako každý den. Náměstím se rozlehne potlesk, ale Haymitch působí dojmem popleteného dítěte a tiskne se k Cetkii, jako kdyby to byla jeho matka, mluvčí Dvanáctého kraje se mu jen tak tak ubránila.

V zápětí se opilý muž opět zvedl. Starosta na něj výhružně syknul, ale on mu jen zabořil ukazováček do hrudi a s prskáním promluvil "jsem vítěz a nemusím," zarazil se, snad jako by hledal správná slova "tu vůbec být!" křiknul po chvíli. Otočil se na lidi z kraje a udělal dva kroky v před, otevřel ústa, aby mohl něco říct, ale místo toho ztratil rovnováhu a spadnul z pódia. Přiběhlo k němu několik zdravotníků a naložili ho na nosítka a odnesli.

Starosta se zatvářil nešťastně. Všechno živě přenáší televize, a Dvanáctý kraj je v tuto chvíli celému Panemu pro smích, on to ví. Rychle se pokusil stáhnout pozornost zpět ke Sklizni a představil proto Cetkii Trinketovou.

Cetkie jako vždy pospíchala k řečnisti a začínala hlaholit své obvyklé: "Šťastné Hladové hry! Ať vás stále provází štěstěna," nyní jsem si všimnul, že její růžové vlasy musí být jistě parukou, protože se jí lokny po setkání s Haytmichem mírně posunuli ke straně. "Je mi ctí, strávit tento přenádherný den s vámi," všichni, ale moc dobře víme, že to pravda není, jen se zoufale snaží, aby ji přesunuli do lepšího kraje, kde mají pořádné vítěze a ne opilce, kteří vás obtěžují před zraky celého národa. Ještě, že je jen jeden, pomyslel jsem si jedovatě.

Pohlédl jsem na Katniss, stále se třásla. Zabloudila očima do mých. Naznačil jsem nepatrný úsměv. Na rozdíl od ostatních sklizní, tahle byla, alespoň zábavná, chtěl jsem jí říct, ale jen jsem se pousmál ještě více. Náhle jsem, ale myšlenkami zabloudil k mým dvaačtyřiceti lístkům v osudí a faktu, že dnes štěstěna nestojí při mně. Alespoň ve srovnání s řadou jiných chlapců. Znovu jsem se zachmuřil a naposledy se na ni podíval. "Jsou tam přece tisíce papírků," naznačila mi svými rty. Povzdychnul jsem si a pokývnul hlavou.

Nastal čas losování. Cetkie Trinketová losování jako obvykle zahájila slovy: "Dámy mají přednost!" a přešla ke skleněnému osudí s dívčími jmény. Ponořila ruku do bílé vody, tvořenou z papírků a vytáhla jediný lísteček. Klapání jejích podpatků je tak nepříjemné, že bych si nejraději zacpal uši a neposlouchal. Když došla až k mikrofonu, všichni zatajili dech, bylo by slyšet, kdyby právě teď někdo upustil špendlík na zem.

Ucítil jsem na jazyku zvláštní pachuť, nikdy dříve jsem ji necítil. Najednou se mi sevřel žaludek a já věděl, oč jde. Bál jsem se o dívku, která mě před několika minutami naléhavě políbila před zraky celého kraje, která se mnou šla ruku v ruce. Zoufale jsem v duchu naříkal, ať to není ona, prosím, ať to není ona, ať to není ona.

Naposledy si Cetkie papírek prohlídla a uhladila ho. Na sucho jsem polknul. Jasným hlasem přečetla jméno. Opravdu to nebyla Katniss.

Byla to Primulie Everdeenová.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | Web | 28. července 2014 v 11:31 | Reagovat

Máš pravdu! "Trochu" se to knize/filmu podobá, ale to vůbec nevadí!! ;-) Je to hezky napsané, těším se na další! :D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama