close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nikdy mě nenech jít - 2. kapitola

22. července 2014 v 15:24 | Renaiti |  Nikdy mě nenech jít
Ahojky,
ano konečně je tu druhá kapča. Musím přiznat, že tuhle kapitolku čtu stále dokola a jsem se svým výtvorem velmi spokojena! Proč? Myslím, že to se dozvíte, až si ji také přečtete :D. Snad se vám bude líbit a zanecháte komentář :)...
Užijte si čtení!


Bílá košile a hnědé plátěné kalhoty, to je oděv, který nosí na Sklizeň chlapci z našeho kraje. Ani já nebyl vyjímkou. Samozřejmě jsem měl nutkání vzít si na sebe něco jiného, ale nač zbytečně vyčnívat z davu?

Uslyšel jsem tiché zaklepání na dveře. S povzdechem jsem otevřel a podíval se na malou dívenku, která na mě ohromeně hleděla. "Máš tu návštěvu," vyhrkla spěšně a pousmála se.

Poprosil jsem ji, aby Katniss vyřídila, že za ní hned dojdu, ale její tvář se trochu zachmuřila. Pokrčil jsem rameny, abych naznačil, že nevím, o co se tu snaží. "To není Katniss," hlesla a odešla po schodech dolů.

Teď jsem byl trochu zmatený. Nevěděl jsem, proč by sem moje lovecká společnice chodila, ale když mi sestra oznámila, že to není ona, netušil jsem, kdo jiný by to mohl být. Nazul jsem si boty, které jsem ještě trochu očistil cípem bílé košile, aby nebyly tolik ušmudlané. Leskly se, to ano, ale to samé se nedalo říct o mé košili.

Sebral jsem se a šel pomalu dolů, dveře od domu byly zavřené. Slyšel jsem pouze hlas zvědavé Posy a nervózní hlas dívky. Vešel jsem do kuchyně a všechny přítomné přejel pohledem. Obě dívky se na mě podívaly a usmály se.

"Ahoj, Hurikáne," vysoukala ze sebe a postavila se. V dlouhých zlatavých vlasech, které jí přesahovaly přes ramena, se svítila lesklá čelenka. Odpoutal jsem pohled od jejích vlasů a pokyvem hlavy jí pozdravil.

"Já…" zadrhla se. Zalapala po dechu a rychle ke mně přistoupila, vzala ušmudlaný cíp mé košile a káravým pohledem ke mně vzhlédla "takhle chceš jít na Sklizeň?" vypískla.

Ustoupil jsem, ale neodpověděl. Založil jsem si ruce na prsou. Neměl jsem rád, když lidi odbíhali od tématu, aby se vyhnuli nepříjemné nebo trapné chvíli. Odkašlal jsem si "proč jsi přišla?" zeptal jsem se. Aby dcera starosty přišla do našeho domu jen tak bezdůvodně, to mi nedávalo smysl. Něco chtěla.

"Já…" povzdechla si "chtěla jsem ti jen popřát hodně štěstí a chtěla jsem ti říct, že každý z tohoto světa je na stejné straně, protože nás ohrožuje Kapitol, takže se omlouvám, jestli jsem nějak před chvílí nějak naznačila, že tě neberu jako sobě rovného. Jen nejsem zvyklá na šmouhy na bílé košili," hlesla a pousmála se.

"Děkuji, rád bych ti popřál totéž, ale…" zaseknul jsem se, váhal jsem, jestli jí to mám říct. Za normálních okolností bych jí to vůbec neřekl, ale byla Slikzeň normální okolnost? Samozřejmě, že ne. Tato slova mi dlouho ležela na srdci a hodně mě pálila "kolik může mít dívka jako ty lístků? Jeden, nanejvýše čtyři. Promiň, ale na stejné straně nejsme. To, že jsi zvyklá na větší přepych, se nedivím. Odkud čelenku máš? Z prvního kraje? Nebo snad ze samotného Kapitolu? Nezlob se, ale ty do arény nepojedeš, zatímco já mám se dvaačtyřiceti lístky hodně velkou šanci," skoro jsem ty slova po ní znechuceně plivnul.

Sestra na mě hleděla jako zkoprnělá. Někdy mi prostě nervy rupnout musely. Otočil jsem se a šel zpět do pokoje. Až nahoru jsem slyšel konejšivé řečičky. Svých slov jsem nelitoval. Byla to pravda. Sedl jsem si na postel.

"Hurikáne!" uslyšel jsem výhružně své jméno ve dveřích. Líně jsem se na osobu podíval.

"Co matko? Je to tak, ona nikdy nepřišla o rodiče, její otec nikdy nemusel pracovat v dole," zadržela mě, když ke mně přistoupila.

"Hurikáne, já vím, že tě stále bolí ztráta otce, ale…" hlas se jí vytratil a její oči se naplnily slzami.

"Musíme jít," řekl jsem přidušeně, když ke mně dolehl zvuk ohlašující konec směny v dole. Pouze pokývla a sešla po schodech dolů. Viděl jsem, jak Posy chytá za ruku a jde s ní ven. Vick a Rory vykročili za nimi. Neochotně jsem se také vydal ven.

Celou cestu na náměstí nikdo z nás ani nepromluvil. "Támhle jsou!" vyjekl z ničeho nic Rory a rozběhnul se za dvěma dívkami. Už z dálky na ně volal jmény. Zářivě jsem se usmál, když mu Prim zděšeně padla do náruče.

Prim i Rory byli stejně staří a pro oba bylo toto losování první. Pomalu jsem došel ke Katniss a její matce, má matka šla hned za mnou. Pozdravil jsem je. Obě matky se spolu začaly bavit. Posy s Vickem se o něčem dohadovali. Ačkoliv jsem to nečekal, dívka, jež jsem poznal díky smrti našich otců, mi padla do obětí. Nevěděl jsem jak zprvu reagovat. Pevně jsem ji objal.

"Musím ti něco říct," zamumlala mi do košile a vzhlédla. Tikavým pohledem jsem ji sledoval a vyzval ji, aby se mi svěřila. Chtěla něco říct, ale po chvíli se rozmyslela a uznala, že čin bude nejspíše lepší než slova. Postavila se na špičky a přitáhla si mě blíže k sobě. Políbila mě, něžně, ale naléhavě.

Přitisknul jsem si ji ještě blíže k sobě. Chytil ji kolem pasu a polibek jí oplatil. Cítil jsem, jak se všichni zastavují a hledí na nás. Láska byla nebezpečná, pokoušel jsem se vždy svým citům bránit, ale tohle bylo její rozhodnutí.

Cítil jsem tlukot jejího srdce, ve zběsilém tempu. Zajela mi prsty do vlasů a chtěla pokračovat. Za jiných okolností bych proti tomu neměl žádné námitky. Už i tyto polibky byly velkým prohřeškem proti našemu kraji.

Neochotně jsem se od ní odtáhnul. Klesla zpět na celá chodidla a dlouhou chvíli jsme si hleděli do očí. Naše matky nás zpražily pohledem, ale naši sourozenci nás pobaveně pozorovali. Katniss rozhodila rukama a oplatila své matce nepříjemný pohled.

Chytil jsem ji za ruku. Pevně mě stiskla a podívala se na mě, usmála se a já jí úsměv opětoval. Prim a Rory vykročili směrem k zápisu. Naše matky spolu s Vickem a Posy šli na místa přihlížejících.

"Můžeme?" zeptala se.

"Jistě, Katrys…" ušklíbnul jsem se.

Společně ruku v ruce jsme vykročili k zápisu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Azano Azano | Web | 22. července 2014 v 22:45 | Reagovat

Krásná kapitola :-)

2 Renaiti Renaiti | Web | 25. července 2014 v 14:29 | Reagovat

[1]: Děkuji! Jsem ráda, že se líbí :-)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama