20. června 2014 v 11:28 | Renaiti
|

Procházela temnými prostory. Na krk jí dýchal dozorce a tlačil ji kupředu. Na sucho polkla a dosedla na tvrdou židli v malé a temné místnosti. Její myšlenky si s ní pohrávaly a nechali ji, ať se dál bojí. Brzy do místnosti vkročil muž, jehož tvář znala. Srdce jí kleslo, věděla, že co mu musí oznámit, moc dobře věděla, že ho to roztrhá na kusy, ale musela mu to říct. Když k ní natáhnul své dlaně, pevně je uchopila. Rozlil se v ní pocit blaženosti. Jak dlouho se ho takto nedotýkala. Nahla se k němu. Políbila ho, on jí polibek opětoval.
to je hezké... krásné
řekla bych, že ten začátek je trochu takový smutný, ale jinak je to opravdu krásné 