21. června 2014 v 10:49 | Renaiti
|
Ahoj,
tak co jak užíváte pár dní do prázdnin? Doufám, že pořádně :). Budu ráda když si uděláte čas a přečtete si tuto kapitolku a zanecháte komentář s vaším názorem :)...
Stmívalo se a značně se ochladilo a já koukala zklamaně na odcházející záda Katie. Otočila jsem se a šla odtud. Nesmím ji dovolit, aby odešla. Musíme být nejlepší kamarádky. Projelo mi hlavou. S myšlenkou, která mířila tímto směrem, jsem se otočila. Proč, bych to dělala? Proč se mám dotírat za někým, kdo se o mě vůbec nezajímá? Musíš… přemlouvala mě hlásek v hlavě.
"Bojuješ s tím… to jsem nečekal," otočila jsem se za hlasem, který zazněl za mnou.
"Já tě znám," zašeptala jsem, ale ať jsem se snažila sebevíce, nemohla jsem si vzpomenout odkud. Pomalým krokem ke mně mířil. Automaticky jsem udělala krok dozadu. On byl však rychlejší a chytl mě na krku, naklonil hlavu blíže ke mně.
"Ale hádám, že si nedokážeš vzpomenout," zašeptal tiše. "Je to tak?" ptal se na potvrzení své myšlenky. Pomalu a nejistě jsem přikývla.
"Odkud tě znám?" ptala jsem se chraplavým hlasem.
"Dlouhý příběh," mávl nad tím rukou. Nechápavě jsem na něj koukala. Zadíval se mi do očí. "Katie teď hrozí nebezpečí a ty ji musíš zachránit, tak si zajistíš její důvěru. Nebudeš teď křičet, ať udělám cokoliv," mluvil rychle, a i přes to jsem mu rozuměla každé slovo, co řekl. "Co uděláš?" ptal se nakonec.
"Katie teď hrozí nebezpečí a já ji musím zachránit, tak si zajistím její důvěru. Nebudu teď křiče, ať uděláš cokoliv," zopakovala jsem poslušně. Zeširoka se usmál. Úsměv jsem mu nejistě vrátila. Poté si vytáhl rukáv a kousl se do zápěstí ze, kterého ihned začala téct krev. Měla jsem sto chutí křičet, volat záchranku, ale něco mi v tom bránilo.
"Pij," poručil.
"Ne," odpověděla jsem znechuceně. "nebudu pít tvoji krev, jsi snad úplný cvok?"
"Sakra," zaklel a přišel opět blíže ke mně. "Jsi tak problémová," zašeptal. "Uděláš vše, co ti řeknu,"
"Udělám vše, co mi řekneš," opakovala jsem. Spokojeně se usmál.
"Tak je to lepší," poznamenal. "pij," poručil po druhé. Tentokrát jsem neváhala a přiložila své rty na jeho zápěstí. Chuť krve jsem cítila i potom, co jsem od něj odstoupila. Měla jsem pocit, že se každou chvíli pozvracím. Chutná to ještě hůře, než když vaří Sandy. Svou poznámku jsem ihned řekla i nahlas. Zasmál se. "Kdybys byla jako já, tak zjistím, že je to ta nejlepší věc na světě,"
"V tom případě nikdy nechci být jako ty," odsekla jsem naštvaně a znechuceně si otřela pusu do rukávu.
"Teď jsi mnohem silnější, než jsi byla. Po čase budeš zase normální, ale teď běž pomoci Katie, která je na parkovišti úplně vzádu a zapomeň na toto setkání,"
"Teď jsem mnohem silnější, než jsem byla. Po čase budu zase normální, ale teď půjdu pomoci Katie, která je na parkovišti úplně vzádu a také zapomenu na toto setkání," zopakovala jsem, otočila se na podpatku a běžela na parkoviště. Nevím, kam to běžím, ale něco mě tam táhlo. Překvapila mě rychlost, kterou jsem běžela. Bylo to osvobozující a osvěžující.
"Katie!" vykřikla jsem, když narazila zády do zdi. Zrychlila jsem tempo a stoupla si mezi Katie a bloncku.
"Sakra, co tu děláš?!" sykla naštvaně.
"Sama nevím," odpověděla jsem popravdě.
"Běž od ní pryč," zavrčela naše malá miss blond 2014.
"Ne," odporovala jsem. "Nikam nejdu,"
"Ale půjdeš," přišla za bloncku další žena. Byla mnohem starší a vlasy měla do hněda zbarvené. Zvedla ruku a začala mumlat slova, kterým jsem nerozuměla.
"A to má být jako co?" ptala jsem se s úšklebkem.
"Ji nikdo ubližovat nebude," pronesla rozhodně Katie. Překvapeně jsem otevřela pusu. Katie měla pozdvižené obě ruce a z nich zářilo modré světlo, které až oslepovalo. Já však od ní nemohla odtrhnout pohled.
Strašně hezky píšete :3

Katie se nezdá
ten konec je famozní!
těším se na další kapitolu