close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Family Secrets - 8. kapitola

20. června 2014 v 10:43 | Renaiti |  Family Secrets
Ahoj,
poslední den co jsem na výletě a přináším vám další kapitlku této povídky! Doufám, že si ji přečtete a zanecháte komentář :)...

Chodila jsem křížem krážem městem a za každým krokem si něco brblala, nohy mě bolely a byla mi zima. Nechápala jsem, proč to dělám, chtěla jsem si najít nějaký hotel a přečkat v něm pár dní, ale když jsem to chtěla udělat, každá má buňka v těle se vzpříčila a nedovolila mi udělat krok mimo. Nenáviděla jsem to, chtěla jsem se zastavit najíst a napít, přeci mé tělo nemůže fungovat bez pořádné stravy.

Zastavila jsem se u okna jedné restaurace, nenápadně jsem si olízla rty a poté ji zahlédla, seděla tam, sklíčená a celá špinavá od bláta. Nenápadně jsem poskočila a vešla dovnitř, přistoupila jsem k blonďatému a stále usměvavému číšníkovi. Poprosila jsem o stůl a jídelní lístek.


Poslušně jsem za ním klopýtala jako malé hříbátko, které se právě učí chodit. Posadil mě naproti černovlasé slečně nebo snad paní? Svraštila jsem čelo a opřela se, naoko jsem si pročítala jídelní lístek a přitom po ní nenápadně pokukovala.


"Starej se o své! Já už ti pomohla dost!" zavrčela. Možná se mi to jen zdálo, ale ani při tom snad neotevřela pusu.


Trochu jsem se zarazila, spoléhala jsem na svoji nenápadnost, ale nejspíše moje počínání bylo do očí. "Nevypadá to, že bych se měla starat sama o sebe, když jsi celá od bláta," přimhouřila jsem oči a pozorně se na ni podívala "máš monokla okolo oka a snad i zlomený nos. Ty jsi pro mě udělala maličkost, takže pokud dovolíš, budu se zajímat," mírně jsem se pousmála, nechápala jsem, co to dělám, měla bych na ni být naštvaná, to ona mě nechala napospas tomu doktůrkovi.

Odfrknula si "nepotřebuji tvoji pomoc, jsem mocn…" prudce se zarazila a sklopila pohled zpět ke svému talíři. Naklonila jsem se blíže k ní, dožadovala jsem se tím toho, aby mi odpověděla, ale ona jen pokroutila oči a strčila přede mě talíř s jídlem "jez!" přikázala mi. Její autoritativní hlas bych nedokázala neuposlechnout.

"Vale co se vti vstalo? Vko ti to vudělal?" zeptala jsem se s plnou pusou a přitom na ni prskala. Polkla jsem sousto a letmým gestem se jí omluvila.

"Takže zaprvé, s plnou pusou se nemluví, zadruhé sprchu si dám, až budu na cestě odsud, nepotřebuji ji teď a zatřetí, pochybuji, že bys mohla vědět, kdo mi poškodil brzdové destičky u auta," probodla mě ostrým pohledem, zdálo se jako by sledovala každou moji tepající žilku.

Zamračila jsem se na ni "tak promiň, že se zajímám," napodobila jsem uražený tón. Zatvářila se dosti překvapeně, ale po chvíli se křečovitě usmála. Plála ve mně zlost, nechápala jsem, proč se prostě nezvednu a neodejdu. Vždyť ona se mi vysmívala do očí.

"Kam poletíš nebo co jsi to říkala?" zeptala jsem se po dlouhém tichu, které mě začalo užírat za živa.

"To není tvoje starost," řekla a zvedla se od stolu. Hodila na něj pár drobných a chystala se k odchodu. Vystřelila jsem za ní a zastavila ji. Ne nemohla jsem jí nechat odejít, stále jsem jí dlužila za to, co pro mne tehdy udělala, nebýt ní nikdy bych se na ten pohřeb nedostala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | Web | 20. června 2014 v 11:03 | Reagovat

Moc pěkné;-)

2 Molly Abedi Molly Abedi | E-mail | Web | 21. června 2014 v 9:23 | Reagovat

Pěkné, těším se na další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama