Ahoj,
tak postupujeme v povídce dál, jak se vám líbí? Budu ráda pokud se vyjádříte ohledně děje, abych popř. věděla co doladit :)...

Pomalým krokem jsem šla k parkovišti. Proč tam vlastně jdu? Teď mám šanci utéct, ale proč utíkat, když nemám kam jít? Když nemám důvod, proč žít. Sandy tu není. Možná bude přeci jenom dobře, když budu trpět. Zasloužím si to. Všechno to je moje vina - jenom moje.
"Nasedni!" křikla a nervózně se rozhlížela po parkovišti. Neochotně jsem k ní přišla a sedla si na přední sedačku, hned jak jsem nasedla, nastartovala auta a vyjeli jsme zpět.
"Co se mnou teď bude?" ptala jsem se šeptem.
"Já jsem toho moc nepostřehla, ale zdá se, že odjedeš," řekla také šeptem. Neodpovídala jsem, co na to tak odpovědět? Prodají mě. Vážně super. "Jsme tady," řekla, vystoupila a obešla auto. Poté mě vzala za zápěstí a prudce se mnou trhla.
"Jsem nějaká hadrová panenka?!" obořila jsem se na ni naštvaně. Neodpovídala - naprosto mě ignorovala. Ať je to kdokoliv strašně moc mě štve.
"No konečně Katie!" vykřikl můj milovaný doktůrek. "Dej mi ji," řekl přísně. Beze slova mě k němu postrčila. "Ty zlatíčko, půjdeš se mnou," zašeptal mi do ucha. "A tebe," oslovil Katie teda alespoň myslím, že je to Katie. "běž pryč a už se sem nikdy nevracej," na tváři se ji rozlil obrovský úsměv a zmizela.
"Pustě mě!" křičela jsem na něj a bouchala ho, co největší ránou do hrudi.
"Ale no tak zlatíčko, ty jsi zatím moje nejdražší zboží," znechuceně jsem si odfrkla. Vzal mě za zápěstí, které stále bolelo od Katie a táhl mě zadním vchodem ven z budovy. Křičela jsem.
"Nechte mě být!" pištěla jsem neustále dokola.
"Kolikrát ti budu opakovat, že tebe jen tak nechat nemůžu!"
"Mě nezajímá, že vy nedostanete peníze!" křikla jsem naštvaně.
"Já už je dostal," řekl s úšklebkem a snažil se mě dostat do auta. Rukama jsem se chytla za rámy a dělala cokoliv pro to, aby mě tam nedostal. "Nech toho a nastup," křikl.
"Nikdy," dostala jsem ze sebe.
"Neměl byste se takto chovat k pacientům," poznamenal mužský hlas. Srdce mi poskočilo.
"Tady nemáte, co dělat,"
"Pustě ji," pobídl ho.
"Proč bych to měl dělat?" ptal se s nadzdviženým obočím. "Patří jinam," proti své vůli jsem se rozplakala. Zápěstí mě už neuvěřitelně pálilo, ale oproti vědomí, že mě chce prodat někam úplně do háje, to nebylo nic. Půda pod nohama se mi rozplynula a já ztratila vědomí.
























Oo, super

Jsem zvědává, kdo ji zachrání