Ahojky,
ještě jednou bych vám ráda poděkovala za to, že povídku čtete. Je to báječné, když vím, že má cenu psát :). Budu ráda za každý komentář!...

"Co prosím?" obořila jsem se na něj. Protočila jsem panenky a odstrčila ho stranou. Vyšla jsem vstříc otevřeným dveřím, abych se dostala na kamarádčin pohřeb v čas. On mě však chytil za paži a stáhnul k sobě. Zavolal nějaké jméno a ve dveřích se objevila žena, ano byla to ta, co tu před chvílí byla, hrál si s ní jako s nějakou hadrovou panenkou.
"Slečna Frobesová má problém, pohlídáte ji? Já si musím zavolat," mrknul na ni a bez dalšího slova odešel. Odfrknula jsem si a znovu přešla ke dveřím.
"Slečno, uklidněte se," křikla a posadila mě na postel. Naklonila se k mému uchu a šeptla "dostanu tě na ten pohřeb, ale budeš mít jen hodinu," upozornila mě. Mým tělem projel záchvěv radosti. Hodila mi nějaké oblečení.
Rychle jsem si ho navlékla a zahleděla se na ni. Byla trochu nervózní, ale pokud mě mněla propašovat pryč, nedivím se jí. Tiše jsme prošli okolo dalších mužů. Táhnula mě za rameno až k parkovišti. Její pohled byl sotva čitelný. V této chvíli jsem se jí děsila.
Hrubě mě vstrčila do auta. Jakmile se za ní ale zaklapnuly dveře, její kamenná tvář na mě smutně pohlédla "neublížila jsem ti? Promiň, někdy se opravdu chovám hrubě, ale musela jsem," snažila se mi to všechno objasnit, ale já jí obdarovala pouze šťastným úsměvem a mávla nad tím rukou.
"Co je ten chlap zač?" zeptala jsem se po chvíli hrobového ticha. Ona měla upřené oči na vozovce a hledala správnou odpověď.
Po chvíli se na mě podívala "obchoduje se svými pacienty, prodává je do…" zarazila se a nevěděla, jestli mi to má prozradit nebo ne.
Trošku jsem ji popohnala "do?"
"Do otroctví," řekla s oddechem, snad jako by ji tato slova tížila na hrudi. Zděšeně jsem se na ni dívala a snažila se nějak tuto informaci vstřebat. Ten hajzl, měla jsem na jazyku, ale včas jsem se zabrzdila. Tuto cestu jsem měla dokonale znechucenou. Už jsem nepromluvila ani slovo, mlčky jsem hleděla před sebe.
Dorazily jsme ke kostelu. Vystoupila jsem z auta a ona na mě ještě zvolala "za hodinu tady! Ani o minutu později!" s těmito slovy odjížděla pryč. Dlouho jsem její slova slyšela v hlavě, ale jakmile jsem vstoupila do kostela, utichly.
Zajíkavě jsem pohlédla na rakev, která byla u oltáře. Podlomila se mi kolena, stěží jsem udělala se svěcenou vodou kříž, jak se mi třásla ruka. Vklouzla jsem do první řady, kde seděla její matka a otec. Smutně jsem na ně pohlédla.
























Krásný příběh ♥
Je ale strašné, že zrovna do otroctví... chudák