Ahoj,
děkuji všem, kteří povídku čtou! Jste báječní zlatíčka, ani nevím jak vám poděkovat :). Snad se vám bude líbit i tato kapitolka a zanecháte komentář...

Doktor lusknul prsty a oba muži v bílém věděli co dělat. Přiblížili se a chytili mě pod rameny. Začala jsem kopat a křičet. Nejsem blázen, já nepatřím do blázince, ale tohle chování ho asi moc nepřesvědčilo.
Zklidnila jsem se a přes rozcuchané vlasy se dívala na doktora. Dýchala jsem jako rozzuřená býk. Kdyby mě ti dva pustili, nevím, co bych tomu doktorovi udělala. Nemohla jsem být zavřená v nějakém blázinci, když za pár dní bude mít moje nejlepší přítelkyně pohřeb.
Doktor se přiblížil a odhrnul mi vlasy. V tu chvíli když se mě dotknul, jsem se chovala jako smyslů zbavená a kopla jsem ho se slovy "pusťte mě!" Znovu jsem začala křičet, když do mě jeden z mužů vpíchnul nějakou tekutinu. Zaúpěla jsem sotva slyšitelně a sesunula se k zemi.
Byla tma všude, najednou tu tmu rozrazilo pronikavé světlo, ze kterého vystoupila dívka a sladkým hlasem mě pobízela, ať vstanu. Podívala jsem se na ni, byla to ona. Rozběhla jsem se ji obejmout, ale nějaká neviditelná stěna mě zadržela a ona se se slzou na tváři začala ztrácet. Křičela jsem a s hrůzou zjistila, že nemůžu hýbat rukama.
S cuknutím jsem se probudila, byla jsem v pokoji s deprimující zašlou barvou na stěnách. Okno bylo zamřížované a nešlo přes něj žádné světlo. Chtěla jsem se posadit, ale byla jsem zašněrovaná ve svěrací kazajce a nemohla se ani pohnout.
Přála jsem si, abych se učila sklapovačky, protože jinak se zvednout asi nešlo. Zahleděla jsem se na písmo, které bylo napsané na čistě bílé kazajce. Duševně chorá. Co? Já nejsem duševně chorá nebo nemocná, pomyslela jsem si s naštvaným výrazem na tváři.
Kovové dveře se se zavrzáním rozevřely. Tak moc jsem se chtěla postavit, že jsem se nešikovně překulila přes okraj postele a tvrdě narazila na studenou zem. Teď už jsem se nemohla vůbec pohnout. Ucítila jsem něčí ruce, chtěla jsem začít křičet, ale nějak jsem necítila důvod.
Osoba mi pomohla se postavit, byla to žena. Žena se středně dlouhými a černými vlasy. Vypadala jako nějaká bohyně, až na tu zelenou uniformu, kterou měla. Vděčně jsem se na ni podívala, ale po chvíli se zase zachmuřila.
Na stolek položila tác s nějakým jídlem. Posadila jsem se ke stolku a nakrčila nos, když se ke mně dostala vůně pokrmu. Podle toho co omáčka obsahovala, jsem to tipnula na nějaké zbytky, co se musejí zpracovat. Nezahlédla jsem, ale žádný příbor "a jíst to mám jako jak?" odfrknula jsem si.
Žena posmutněle odvětila "příbory vám dát nesmíme, mohli byste si s nimi pokusit něco udělat," pokrčila rameny a odešla ze dveří.
Jestli jsem to tedy dobře pochopila, měla jsem to jíst jako nějaké zvíře bez příboru. No to tedy ne, pomyslela jsem si a zašklebila se do talíře s omáčkou. Vždyť k ní nebyla žádná příloha a s hrůzou jsem zjistila, že v ní plave vlas. Chtěla jsem si ho vytáhnout, ale bohužel, kazajka mi to nedovolila.
S povzdechem jsem se postavila ze židle a došla k oknu s mřížemi. Chtěla jsem se zeptat, kolikátý byl den, ale bála jsem se, že mi odpoví, že už jsem pohřeb prošvihla. Doufala jsem, že mě odsud brzy někdo dostane i když jsem pochybovala, že rodiče vůbec ví, že je má kamarádka mrtvá.
























Nechápu proč ji zavřeli do blázince... ale je to moc hezky napsané :3