Ahojky,
tak a je tu první a oficiální díl Family Secrets, kterou píši společně s mojí drahou *Flek*. Snad se vám tedy bude líbit a zanecháte komentář. Vždy píšeme na střídačku, jen někdy se možná objeví vyjímka...

Přišla jsem k nám do bytu, hodila jsem klíčky na botník a zula si boty. Uslyšela jsem pronikavý jásot. Zahlédla jsem Sandy, jak ke mně běží. Pevně mě objala kolem krku, překypovala radostí.
"Co se stalo? Ráda bych se také radovala," usmála jsem se na ni.
"Rodiče chtějí, abychom k nim přijely na víkend," vypískla a čekala, co na to řeknu.
"To je úžasné!" zajásala jsem.
"Že? Už jsem nám sbalila" usmála se na mě a podala mi jednu tašku, která ležela u botníku. Kupodivu jsem si jí nevšimnula.
Sandy naklikala něco do tabletu a vykulila oči "za pět minut nám jede autobus," ale po chvíli si oddychla "naštěstí jede od zastávky naproti."
Podívala jsem se na hodinky a odpočítala pět minut "takže jede v 18:35?" zeptala jsem se s úsměvem a popadla klíčky a znovu si nazula boty.
"Ne v 18:30" odpověděla. Obě jsme se na sebe podívaly a rychle jsme vyběhly ze dveří. Nezapomněla jsem zavřít ani zamknout.
Schody jsme brali po dvou. Autobus již stál na zastávce, ale nastupoval poslední cestující. Dveře autobusu se zavřely a on odjížděl.
Udýchaně jsme se na sebe dívali. Co jsme měly dělat teď? Jediný autobus, který dnes jel, jsme promeškaly. "Vlak" zachraptěla jsem.
"Vlak" zopakovala po mě Sandy a hned najela na jízdní řád všech vlakových spojů. Sjížděla níž a níž až ho konečně našla, vlakový spoj New York-Chicago. Zamávala na kolem projíždějící taxík, který nám zastavil na zastávce.
Hodily jsme si věci do kufru a Sandy řidiči vysvětlila, kam by chtěla, aby nás odvezl. Byla dobrá v mluvení, to se muselo nechat, zato já seděla jako pecka a tupě se usmívala.
Taxík nás dovezl na nádraží, zkontrolovaly jsme čas a Sandy zaplatila za taxík. Připravili jsme se na nástupiště a čekaly, než přijede náš vlak.
Uslyšely jsme skřípání brzd a hned na to se okolo nás provalila vlna lidí, kteří vystupovali z vlaku. Stačilo trochu ztratit rovnováhu a dav by vás odnesl, bůh ví kam.
Našly jsme si hezké místo v zadní kabině vlaku. Věci jsme si daly do prostoru pro zavazadla. Hrály jsme různé hry jako například slovní fotbal, piškvorky, pravda x lež.
Sandy zazvonil mobil "omluvíš mě prosím? To volají naši, beztak kde už jsme," usmála se a vyběhla z kabiny.
Po chvíli prudce otevřela dveře a táhnula mě k okýnku. Začaly skřípat brzdy. V zatáčce bylo za závorami postavené auto. Vlak troubil a snažil se zastavit, ale marně. Do auta brzy narazil. Byla jsem přimáčknutá na skle, když to s vlakem otřáslo, ale bohužel Sandy takové štěstí neměla. Stála opřená o dveře naší kabiny, a jakmile nastal otřes, vymrštilo jí to na protější okno, ke kterému mě přitáhla. Slyšela jsem nepatrné křupnutí.
Sklonila jsem se k ní, chtěla jsem jí pomoci na nohy. Zjistila jsem, že nedýchá. Zalapala jsem po dechu a vykřikla "Pomoc ona nedýchá! Ona nedýchá!" křičela jsem.
Seběhlo se několik lidí, snažili se jí dát umělé dýchání, ale pořád nic. Ve vlaku cestoval také doktor, který nenahmatal její puls. S kamennou tváří konstatoval její smrt, protože si zlomila vaz. Otupěle jsem na ni zírala, ale stále jsem třásla hlavou, nemohla být mrtvá.
Když mi to došlo, začala jsem šílet. "Neeeeee!" zakřičela jsem a sesunula se vedle Sandy. "Je to moje chyba, to já přišla na vlak," vzlykala jsem do její hrudi. "Prosím, neopouštěj mě! Jsi jediná, kdo mi rozumí," vzlykala jsem dál.
Doktor mě chytil za paži a hned i za tu druhou. Začala jsem kopat, kvílet, křičet a plakat. Chtěla jsem k ní! Musela jsem být u ní. Pro jistotu mě zavřel do jedné kabiny. Tloukla a škrábala jsem do skla, křičela jsem její jméno. Musela se probudit.
Někdo odnášel její tělo, které předtím zabalili do černého pytle. "Ne! To nesmíte! Neeee!" křičela jsem a začala prudce lomcovat s klikou. Vyčerpáním jsem se zhroutila na zem, hlava mi však nešikovně zavadila o tvrdý roh sedadla a já upadla do bezvědomí.
V bezvědomí jsem byla převezena do nemocnice v New Yorku.
Probudilo mě hučení přístrojů, nechtěla jsem otevřít oči, ale musela jsem, protože jsem chtěla přijít na to, že to byl sen. Otevřela jsem oči, byla jsem na psychiatrii…
























Je to rozhodně úžasnej díl
vzpomínám si na trailer :3
ten konec mě dostal!
Těším se na další díl :3