3. května 2014 v 14:01 | Renaiti
|
Ahojky,
takže konečně jsem opět napsala nějakou tu jednorázovku. Pod postavami si můžete představit naprosto kohokoli, ale použila jsem dvě jména z Hunger Games, jiná mě bohužel nenapadla :). Užijte si čtení!...
Seděla jsem na nové dřevěné lavičce v parku. Ještě voněla čerstvým dřevem. Blaženě jsem se z plných plic nadechla. Usmívala jsem se a stále si poklepávala rytmus písně, kterou jsem právě zachytávala na papír. Na chvíli jsem si přiložila tužku k ústům a zamyslela se.
Park byl uklidňující. Stromy šelestily tichou ukolébavku a každý pták si štěbetal svou. Zdálo se, jako by se stromy a ptáci chtěli přehlučit, protože lístky přidávaly na intenzitě. Kousek ode mě se utvořil malý vír z uschlých listů.
Znovu jsem zaťukala tón do svého kolena. Každý s přítomných, ať se mohl pohybovat nebo ne, k tomu přidal něco svého. S úsměvem jsem něco naškrtala do svého skicáku. Dala jsem si nohu přes nohu a zahleděla se na všechny ty notičky, které jsem dnes zachytila.
Toto gesto se, ale nelíbilo těm, kteří mi poskytli inspiraci a kousek sebe- nebo jsem si to tedy myslela. Všechno okolo mě utichlo. Vzhlédla jsem k nebi. Šedé mraky zalily skoro celou oblohu. Brzy jsem však zjistila, že hrobové ticho jsem nezpůsobila já, nýbrž příchozí, který kráčel mým směrem.
Na sucho jsem polkla. Zahleděla jsem se neznámému do tváře, přála jsem si, aby to byl někdo koho znám. Ovšem kdybych měla jen kousek rozumu, okamžitě bych si toto přání rozmyslela. Ticho a dech beroucí šedé mraky nikdy nevěstí nic dobrého.
"Johanno?!" ozval se naléhavý hlas. Nepatrně jsem se přiblížila, srdce se mi rozbušilo samou radostí, když jsem uviděla svého milovaného. Ovšem tón, se kterým řekl mé jméno, jsem nepoznávala. Nikdy mě takto neoslovil. Ještě nikdy. Zatajila jsem dech.
"Finnicku!" vypískla jsem rozrušeně. Postavila jsem se na špičky a naklonila se k němu. Vtisknula jsem mu polibek na tvář. Neřekl na to ani slovo, stále nehybně a napnutý jako struna. Neuvědomovala jsem si, jestli jsem mu něco měla říct, nebo co se tu dělo. "Potřebuješ něco, nebo proč jsi tu?" zeptala jsem se tiše, s hlasem plným očekávání. Nikdy mě nenavštěvoval nebo nehledal bez toho, že by nejdříve zavolal.
"Posaď se prosím," požádal mě. Bez jakékoli odpovědi jsem se posadila. Jestli jsem byla doteď rozrušená, tak by mě zajímalo co je se mnou teď. Cítila jsem, jak blednu a stávám se malátnou. Má ústa ho popostrčila k tomu, aby začal mluvit. "Jak je to dlouho?" začal počítat na prstech. Zmateně jsem zavrtěla hlavou. "74 měsíců co už spolu chodíme? Dalo by se to tak říct. Nezažil jsem lepší chvíle mého života až do té doby než jsem poznal co je to odloučení," vzal mé ruce do svých a stisknul obě mé dlaně k sobě.
Snažila jsem se popadnout dech "jak…jak…jak to krucinál myslíš!" zaječela jsem. Vytrhnula jsem mu ruce a jednou ho silně uhodila. Zdálo se, jako by to vůbec necítil, možná jsem byla až moc slabá. Tichými slovy se mě pokusil uklidnit, poslechla jsem ho. Chtěla jsem slyšet, co řekne dál.
"V Paříži jsem zažil to nejlepší léto, jaké může být, s kámoši sme jen kalili a co s tebou? Nemůžu se dotknout ničeho tvrdšího než je pivo, ble už mi leze krkem! Takže jak bych to zkrátil. Budeme kámoši?" dopověděl bez jakéhokoli ostychu. Nezmohla jsem se na žádné slovo. Jen jsem bezmocně popadala dech.
"Vypadni!" zařvala jsem a ukázala směrem k bráně parku. Uslyšela jsem nad sebou šustění větví a následný výkřik vyplašených ptáků. Finnick mi ještě věnoval polibek na čelo a bez dalšího slova odešel. Začala se mě zmocňovat panika. Nemohla jsem dýchat a zdálo se mi jako by se ke mně všechno přibližovalo a chtělo mě to umačkat.
Aby toho nebylo málo, malé kapičky mi začaly klouzat po vlasech a lícních kostech. Zavzlykala jsem. Popadla jsem skicák a kabelku a dala se do běhu. Snažila jsem se dýchat pravidelně, ale ještě několikrát jsem se musela opírat o zeď, která byla obehnána okolo celého parku. Během pár minut jsem byla smáčená až na kost, zdálo se mi, že šedý mrak se drží jen nade mnou. Přemítala jsem si v hlavě všechny nádherné okamžiky s Finnickem.
První shledání. Nastoupila jsem na novou školu a zahlédla jsem ho, jak se prodírá davem vysokoškoláků a snaží se s kamarády zmocnit malého míčku, snad aby ho ostatní neudupali.
Ples. Vyzval mě k tanci, když můj taneční partner koketoval s jinou dívkou. Snažil se mě celý večer rozveselit a přivést na jiné myšlenky.
Pouť ve městě. První společná akce, když už jsme spolu pár týdnů chodili. Zaplatil všechny atrakce, které tu byly. Koupil nám společnou vatu. Seděli jsme na lavičce a bez přestání se prokousávaly vatou, až se naše ústa poprvé setkala.
Stačily tyto tři vzpomínky a malá chvíle nepozornosti a ocitla jsem se na čtyřech. Po tvářích se mi spolu s dešťovými kapkami koulely slzy. Opřela jsem se o zeď parku, kupodivu jsem se moc nepohnula. Celý můj žaludek byl sevřený, možná žalem a možná vztekem z mé naivnosti. V srdci jsem měla velikou díru a především prázdno.
Nevěděla jsem, jak dlouho na té zemi ležím, ale déšť už pomalu ustával, až nakonec přestal úplně. Připadala jsem si úplně sama, už i kapky deště mě opustily. V dálce jsem uslyšela pronikavý smích několika chlapců. Jeden z nich jsem důvěrně dobře znala. To pomyšlení, že mě tu uvidí, mě nějak neděsilo, ale to byla opět chyba.
Přihnal se ke mně jako velká voda, jako by se nic nestalo, mě chytil kolem pasu a vyzvednul na nohy. "Proboha jak dlouho tu jsi?" přeměřil si mě pohledem, "jsi celá promrzlá! Odvedu tě domů," zavelel. Neochotně jsem mu klopýtala po boku. Bylo to jako by mi někdo zarazil obrovský kolík do hrudi. Připadalo mi jako by si snad ze mě tropil žerty.
U dveří domu jsem se mu vysmekla "chodit ještě umím," zamručela jsem, "a kliď se mi už z očí!" odfrknula jsem si. Ne už jsem ho opravdu vidět nechtěla, i když má mysl říkala něco jiného. Ale ten kdo by mě měl opravdu rád, by se se mnou nerozešel jen kvůli tomu, že by chtěl víc svobody. Čin, který udělal on, byl zbabělý! Dospělý muž by se své milé zeptal, jestli by mu povolila to a to, nebo by se vůbec neptal.
Otevřela jsem dveře, když dal nohu na práh domu. S bouchnutím jsem dveře zavřela. Uslyšela jsem bolestné zasupění, pousmála jsem se. Za několik posledních minut je to jediná věc, která mi zvedla náladu.
Z kuchyně vystoupila matka, chtěla se pokusit něco říct, ale já po ní mrštila kabelku a vyběhla schody nahoru. Zabouchla jsem za sebou dveře od koupelny a zamčela je. Hned na to jsem uslyšela bušení a rozhořčený křik. Fajn, s tou kabelkou jsem to asi přehnala, uznala jsem, ale dál tomu pozornost nevěnovala.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla nad umyvadlem a zhrozila se. To strašidlo jsem nemohla být já! Vlasy jsem měla splihlé a nalepené na sebe, celá jsem byla od bláta, vypadala jsem jako nějaká pohádková postava, která měla děsit děti v bažinách. Znechuceně jsem na zrcadlo cákla hrst vody z umyvadla.
Rozhodla jsem se, že se vysprchovat musím, pokud ovšem nechci stále vypadat tak jako teď. Pochybuji, že by se mě profesoři nelekli. Svlékla jsem všechno oblečení, které kopírovalo mé tělo a vážilo nejméně tunu, protože bylo nasáklé vodou. Se zamlaskáním všechno dopadlo na zem.
Nyní jsem před zrcadlem stála tak, jak mě bůh stvořil. Ne nebyl to hezký pohled. Vlezla jsem si do sprchy a nechala se hýčkat vodou, která mi stékala po každé části mého těla. Nanesla jsem si na ruku trochu šampónu a začala ho vtírat do vlasů. Zdálo se mi, že už by to mohlo stačit. Postavila jsem se pod tekoucí vodu a nechala ji, ať si s mými krátkými vlasy dělá, co chce.
Brzy jsem byla naprosto čistá, bez jakékoli známce po tom co se stalo. Sáhla jsem po ručníku a obmotala si ho okolo těla.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla, byla jsem opravdu čistá, ale ne pouze povrchově, ale i duševně. Nevěděla jsem, jak bych svůj duševní stav popsala, protože díra v hrudi po kolíku byla zocelená, prázdný kus v mém srdci byl vyplněný a můj žaludek plesal z volnosti.
Usmála jsem se sama na sebe v zrcadle. I když jsem se viděla v mlžném oparu, protože zrcadlo bylo orosené od páry, která šla z teplé vody. Napsala jsem do oparu dvě jednoduchá slova: JSEM ŠŤASTNÁ.
Bez toho, že bych se třeba oblékla, jsem vyšla z koupelny. Teď už jsem svůj duševní stav popsat dokázala "jsem jako znovuzrozená!"
Páni, to je skvělý! :)
a vybrala si pěkný jména!

Psaní ti vážně jde, opravdu jsem se do toho zažrala!
Piš častěji!