Ahojky,
opět další kapitolka této povídky! Doufám, že se bude líbit a zanecháte komentář :)...

/by Darllet/
Zatímco jsem nepřetržitě ronila slzy dál a dál, stále za mnou chodil Jeremy. Už musel v Zemi vychodit důlek. I když jsem si připadala jako naprostý sobec, bylo mi to jedno, na ničem mi nezáleželo. Teď už ne. Damon byl mrtvý, Stefan byl bůhví kde a já? Ztratila jsem je oba.
Když už to bratr nemohl vydržet, sedl si vedle mě a přitáhnul si mě na hruď. Zlostně jsem se odtáhla, nespouštěla jsem oči z čerstvé hlíny. Slyšela jsem nějaké mumlání, ale nevěnovala jsem mu pozornost. "Eleno, posloucháš mě?!" zvýšil hlas a natočil si můj obličej tak, abych se mu musela dívat do očí.
Beze slova jsem si odfrknula. Neměla jsem náladu poslouchat ho. Nezajímalo mě, co mi chce sdělit. Před očima mi stále běžela poslední chvíle, kdy jsem ho viděla, než vykročil s Klausem vstříc smrti. V Jeremyho náruči jsem se nepatrně uklidnila, ale ne nadlouho. Opět jsem se začala chvět a vzlykat.
"Notak Eleno," chlácholil mě. Nepomáhalo to. "Probudíme Rebeku a ta nám pomůže Klause najít a zneškodnit," pokoušel se dál. Při vyslovení jména původní upírky jsem se napřímila a přestala vzlykat. Propálila jsem ho pohledem.
Po chvíli ticha, má slova prořízla hustou atmosféru okolo. "A ty si myslíš, že ona nám bude chtít jen tak pomoct? Zabodla jsem jí dýku do srdce, ta mě rovnou rozsápe na kousíčky," oznámila jsem chladně, až mě to samotnou překvapilo.
Nic neodpověděl, jen mě zvednul a táhnul do domu. Vzpírala jsem se, nebo se o to alespoň pokoušela, ale marně- byl moc silný a já až příliš vysílená. Se zlostným funěním jsem se ocitla v obývacím pokoji.
Na pohovce leželo vyschlé tělo blonďaté dívky s dýkou v srdci. Byla přes ni přehozena rudě červená deka, ale moc dobře jsem věděla co pod ní je, nádherné bílé šaty se kterými se chystala na ples. Při tomto pohledu jsem se otřásla. Výčitky svědomí mě stále nepřestaly tlačit, tak proč se tato rána musí znovu otevírat?
Alarick kývnul na Jeremyho. Nechápavě jsem je od krbu pozorovala. Každý z nich svíral v jedné ruce pytlík s krví z nemocnice a v druhé bílý kůl. Rick si zkontroloval svůj prsten a bratr ho napodobil. Na sucho jsem polkla. Prudce jí vytáhnuli stříbrnou dýku ze srdce a odhodili ji pryč.
Uplynulo pár minut a pořád se nic nedělo, doufala jsem, že jsem ji zabila nadobro, ale bohužel. Ukazováček se jí jemně pohnul, hruď se jí nadzvedla a po chvíli stála v celé své kráse na nohou. Zlostně se rozhlížela okolo sebe, až pohledem zabrousila k mé vyčerpané postavě.
V mžiku byla u mě. Chytila mě pod krkem a vyzvedla do vzduchu. "Ty malá mrcho! Věřila jsem ti, a jak ses mi odvděčila?" její hlas nezněl ani trochu chraplavě na někoho kdo ležel pár měsíců naprosto nehybně. Zalapala jsem po dechu, ale její sevření ještě zesílilo.
"Nechtěla jsem ti ublížit, měl ze…" sípavě jsem zakašlala a pokusila se pokračovat, ale nešlo to. Její sevření bylo na mě příliš. Procedila jsem skrz zuby jen tři slova, díky kterým jsem doufala, že ji zasáhnou, alespoň z části tak jako mne. "Damon je mrtvý."























