Ahoj,
takže mám tu pro vás další díl povídky, věřím, že pro toho, kdo četl minulý díl to bude asi trošku šok :D. Tak užijte si čtení!...
Děkuji za každý komentář, který zde zanecháváte...

/by Darllet/
Prudce jsem od sebe odlepila oční víčka a hbitě se posadila na posteli. Byla jsem celá propocená, snad jako kdybych běžela nějaký maraton. Srdce mi divoce bušilo. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to byl pouhý sen.
Přitáhla jsem si nohy blíže k tělu, pokud jsem ve snu nebrečela, tak teď jsem na tom byla hůře než malé dítě, kterému byla sebrána jeho hračka. S hlavou zabořenou do dlaní jsem vzlykala, chtěla jsem jeho polibky, objetí i dotek cítit naživo, ne pouze ve snu. Chtěla jsem ho vidět vedle sebe.
Když jsem si dostatečně pobrečela, odhodila jsem přikrývku a loudavě se došourala do koupelny. Zadívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Hnusil se mi pohled na mě, byla jsem úplně jinou dívkou, než zemřeli mí rodiče, a nyní? Je ze mě holka co miluje dva bratry.
Chtěla jsem si dát vlažnou sprchu, abych přišla na jiné myšlenky, ale raději jsem si opláchla jen obličej studenou vodou. Znovu jsem se zadívala do zrcadla v naději, že za mnou bude stát Damon, ale bohužel.
Líně jsem se přesunula zpět do pokoje a padla na postel. Chvíli jsem zírala do stropu. Nakonec jsem zvedla mobil a najela si na modrou knížečku, která znázorňuje kontakty. "D-D-D-D," opakovala jsem stále dokola, "Damon!" prohlásila jsem vítězoslavně sama pro sebe. Klikla jsem na jeho jméno a dala příkaz zeleného sluchátka.
"Omlouváme se, ale účastník je dočasně nedostupný, zavolejte prosím později,"
"Do prdele!" zahřměla jsem naštvaně. Hodila jsem mobil zpět na stolek, ze kterého jsem ho před chvílí sebrala. Zabořila jsem hlavu do polštáře. Když jsem to vzala kolem a kolem, každé mé pokusy spojit se s ním od té doby co odešel s Klausem, dopadly přesně takto. A že jich nebylo málo. Zkoušela jsem mu volat, posílat zprávy, ale bezúčelně.
Dala bych bůhví co za to, kdybych alespoň věděla, co s nimi je. Jestli jsou se Stefanem v pořádku.
Pomyšlení, že jednoho z nich Klaus zabije, mě děsilo. Nicméně jsem věděla, že ani jeden by se nevzal bez boje, nebo jsem v to tedy alespoň doufala. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že se někdy budu o Damona tak strachovat, asi bych se té osobě vysmála do tváře. Ale bylo tomu tak, nemělo cenu to popírat.
Tenhle navenek namyšleně a arogantně vypadající upír, byl součástí mého života, ať se to komukoli líbí nebo ne. Navzdory všemu vynaloženému úsilí nepřipouštět si ho příliš k tělu, dostal se mnohem dál než pod mou kůži, dostal se do místa, které jsem si střežila nejvíce. Do mého srdce. Začínala jsem si to pomalu, ale jistě přiznávat. Caroline měla pravdu, přitahoval mě, jak duševně tak i fyzicky.
Úplně jsem její slova slyšela v hlavě: "Děláš si srandu, Eleno? Ty a Damon?! Tik tak, to už jsi snad zapomněla na všechno špatné, co udělal? To on je tu ten zlý, zabil ti bratra!" nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se mírně pousmát.
Natřásla jsem si polštář a pevně uchytila přikrývku a znovu se uložila ke spánku, sice už byl bílý den, ale po dnešním adrenalinovém snu jsem se cítila být naprosto polámaná, rozmrzelá a především nevyspaná.























