Ahojky,
tak mám tu pro vás další díl této povídky. Doufám, že jsem ji udělala alespoň trošku napínavou, tak přeji hezké čtení :)...
Budu ráda za každý komentář...

/by Darllet/
Utíkala jsem lesem, touha přežít mě hnala stále vpřed. Zakopávala jsem o kořeny všech stromů, které se plazily po zemi. Vrávorala jsem. Můj pronásledovatel však běžel velmi tiše, ale vždy udělal nějakou chybičku a tak jsem ho mohla slyšet. Připadalo mi, že to snad dělá schválně.
Větvičky, některé s malými ostrými trny, mě šlehaly do tváří a kam se jim zachtělo, zatímco okolo kotníků se mi omotávaly úponky vřesu a všelijakého lesního plevele. Cítila jsem, jak mi po zádech stékají chladné kapičky potu. Jak dlouho jsem už mohla utíkat?
Již dlouho jsem neslyšela žádné prasknutí, šustnutí či dupání. Ohlédla jsem se, ale vzpomněla jsem si, že běžet a dívat se dozadu, to nedělá dobrotu. Brzy se to potvrdilo. Tvrdě jsem narazila čelem do stromu. Skácela jsem se k zemi, ale vzpamatovala se příliš pozdě, až když jsem ve svitu měsíce zahlédla blížící se siluetu.
Prudce jsem dýchala a krčila se u stromu. Čeho jsem se proboha bála? Byla jsem zamilovaná do dvou upírů a dovolila jsem jim tu nejchoulostivější pozici, která se dá upírovi poskytnout. Nechala jsem je, ať mě líbají na krku, poblíž tepny. A neublížili mi, neměla bych tedy být taková vystrašená.
Ovšem ten kdo po mě jde teď, mě asi nebude chtít líbat, ale zabít. Celý svět se náhle zamotal. Viděla jsem červeně. Nemohla jsem posoudit kde ta postava je. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se nerozbrečela.
Brzy jsem ucítila chladnou kůži, která mi lehce přejela po čele až k nosu. Srdce mi začalo bít na poplach, bála jsem se, to bez pochyb. Jeho ruce naklonili moji hlavu na stranu. Tiše jsem zašeptala nějaká slova, připravovala jsem se na rychlou smrt. Úplně jsem cítila špičáky zabodnuté v mé tepně.
Místo pichlavé bolesti jsem ucítila naléhavý, ale přesto jemný polibek. Oddechla jsem si a pokusila otevřít oči. Víčka jsem měla pevně stisknutá k sobě, ale pomalu jsem je začala povolovat. Upoutal mě vyděšený pohled, který vycházel z průzračných modrých očí.
Stále jsem si nebyla příliš jistá svým počínáním, ale naklonila jsem se k Damonovi a vtisknula mu polibek, ve snaze se vyhnout otázkám jsem se k němu přitiskla a položila mu hlavu na rameno. Zdálo se mi, že si odfrknul, ale nechal to být.
V mžiku ze mě veškerý strach opadl. Možná to bylo tím, že mě hladil po vlasech, nebo tím, že jsem naslouchala tlukotu jeho srdce vycházející z hrudi, o níž jsem se opírala.
"Jsi v pořádku? Eleno, nemám moc času, ale chci, abys věděla, že jsem velmi blízko svému bráškovi, stačí jen jediný chybný krok a máme ho. Prosím, hlídej Stefanovy deníky, především před Tylerem a tou blonďatou mrchou Rebekou," při vyslyšení jejího jména jsem se zajíkla "ano budete ji muset probrat má drahá, ale nestrachuj se, nezabije tě," řekl bez zaváhání, snad jako by četl mé myšlenky.
"Dobře," řekla jsem s úlevou v hlase a oddaně k němu vzhlédla. Neváhal, okamžitě mě políbil a já se také nenechala zrovna dvakrát pobízet. Hlavou mi bláhově problesklo, že s těmi všemi větvičkami ve vlasech a škrábanci na tváři musím vypadat naprosto báječně.
Nelítostný, hlasitý smích nemálo podobný tomu Klausovu se rozezněl lesem. Vyjukaně jsem otevřela oči, zrovna ve chvíli kdy mohutná ruka popadla Damona za rameno a táhla ho pryč.
"Damone! Damone!" vřeštěla jsem.
























Krásná kapitolka :3