Ahojky,
tak konečně jsem se dokopala k tomu sem tuto povídku přidat. Sice není nic moc, ale snad se bude líbit :). Napsala jsem povídek ještě více, ale ty nejspíše přidám až zítra, jelikož se mi už teď nechce a ráda bych si šla číst :D...

Seděla jsem u stolu a psala poslední kapitolku svého života, ale rozhodně ne krátkého či promarněného. Jak dlouho to už mohlo být, co jsem sešla z dobré cesty? Pět, šest, sedm let? Co jsem neuposlechla příkazy boží a vzepřela se jim.
Podívala jsem se na rozsáhlý seznam s přeškrtanými jmény. Byli to všichni ti, co mi kdy ublížili, ale na konci zbylo pár nepřeškrtnutých jmen, ano tito lidé se mohli považovat za šťastné, neboť jsem je ušetřila. Nechci už totiž dál žít, prožívat utrpení, která jsem si sama vytvořila.
Může se to zdát směšné? Ano velmi. Každý detektiv, policista či odvážný hoch by se smál. Aby proslulé vražedné monstrum Simonne dostala výčitky svědomí, při pohledu na vystrašenou dívku, která pod srdcem nosila svého potomka. Vždyť už jsem jich tolik zabila, nikdy mě to nepřišlo důležité.
Ovšem krev, kterou jsem prolila, mi nyní působila bolest tam, kde jsem si myslela, že nic není. Se slzami v očích jsem vhodila seznam se jmény do ohně, dívala jsem, se jak se bílý papír mění v prach. Dopsala jsem poslední slova do deníku a s klapnutím ho zavřela. Až si ho policie předá všem příbuzným těch, které jsem zabila, budou mě nenávidět, za to co jsem o jejich blízké osobě napsala.
Otřela jsem si slzy a podívala se na dřevěný kříž na stěně. Zdálo se mi jako by se skoval do stínu, možná se mi to nezdálo. Sklopila jsem pohled a bez dalšího ostýchání vyšla z pokoje. Nezdržovala jsem se se zamykáním nebo zavíráním dveří. Prostě jsem bez ohlédnutí šla rovnou za nosem. Seběhla jsem schody a nadobro opustila budovu internátu.
Bylo zvláštní, že jsem tu vůbec mohla studovat, když jsem dělala tak hrozné věci, ale když se nad tím tak zamyslím, vždycky jsem po sobě stopy uklidila a byla velmi opatrná, abych něco nepřehlédla. Samozřejmě nikdo není dokonalý, až na mě. Nebojím se, že by mě mohli jakkoli vystopovat.
Procházela jsem temnými ulicemi, kdysi byla noc mojí nejlepší přítelkyní a nyní? Má duše jí bude nenávidět! Jelikož právě v ní jsem našla soucit nad obětí a právě v ní také zamřu. Jak krutý osud nemyslíte? Ovšem já si ho před několika lety sama zvolila, věděla jsem, že tento den přijde, buď se zabiju sama se slovy "slavná vražedkyně nebude nikdy poražena," nebo budu pověšena. Druhá možnost nepřichází v úvahu.
Se svými myšlenkami jsem dorazila až k jezeru, kde jsem tehdy byla stvořena. Přišlo mi fér tu také zaniknout. Jasně stříbrný měsíc se odrážel na hladině, která dychtila po mé oběti. Zavzlykala jsem, tohle nemohl být konec. Milovala jsem ten pocit zabíjení, ale bohužel mě to dovedlo až sem.
Sklonila jsem se a jemně pohladila hladinu vody, která byla chladná a bezcitná, stejně jako já. Ucítila jsem koulející slzu, která po chvíli zmizela pod vodní hladinou. Povzdechla jsem si a napřímila se. Upřeně jsem sledovala měsíc a pronesla jednoduchá slova: "Prach jsem a v prach se obrátím!"
S těmito slovy jsem napřáhla ruku, ve které jsem pevně svírala svojí dobrou kamarádku, dýku. Bylo do ní vyraženo mé jméno, její čepel byla z chladné oceli a nyní to byla má vražedná zbraň. Za chvíli se ocitne v mé hrudi a bude konec, navždy. Své poslední myšlenky jsem chtěla věnovat svým obětím, ale nyní jsem dokázala myslet jen na to, jak jsem zabila vlastní rodiče a sourozence.
Křičeli, prosili, báli se mě, ale já byla jako smrt, chladná a bez citů. Prostě jsem jim vrazila do hrudi čepel dýky, kterou právě svírám. Když jsem se nemohla dívat na to, jak moje mladší sestra křičí, provedla jsem jí to samé. Ale až teď se mi vybavil její pohled, byl plný strachu, ale i respektu k mé osobě. Nyní nebylo cesty zpět, rukou jsem se přibližovala ke svému tělu, jako bych cítila chlad dýky.
Urputně jsem čekala, až projede mým tělem, ale nic, stále se nic nedělo. Rozlepila jsem oční víčka ve chvíli, kdy jsem vlastní pěstí narazila do břicha. Vydechla jsem, možná jsem pocítila úlevu, ale hlavní bylo svůj život ukončit, a to hned, dokud byl měsíc ještě na nebi.
Se zúženými zorničkami jsem se rozhlížela okolo. Nikde jsem nikoho neviděla, ale moji dýku taky ne! Zuřivě jsem zavrčela, ale odpovědí mi byl pouhý smích, který přicházel od nedalekého stromu. Nejistými kroky jsem se vydala za hlasem. Už z dálky mi do očí bily blonďaté loky "Joshuo?" hlesla jsem, nikomu jinému nemohly patřit.
"Ano má drahá, jsem to já," usmíval se. Jen abyste věděli, Joshua patří mezi ty dobré anděly. Pohrával si s mojí dýkou, přehazoval si ji z ruky do ruky. "Co tu děláš?" zeptal se, v jeho očích plál hněv.
Odfrknula jsem si a nenávistně dupla "já? Co tu děláš ty!" odpověděla jsem důrazně a chňapla po dýce, ale bohužel, stačil s ní včas ucuknout.
"Ostrý jazýček jako vždy, že?" úsměv mu stále z tváře nezmizel. Tolik let jsem ho už neviděla, ale neměla jsem ho natolik ráda, abych se mu vrhnula do náruče. Na to jsem měla stále mnoho sebeúcty. Rozpřáhla jsem ruce a tiše zavelela "když už jsi tu, proklaj mě, ať si nemusím ušpinit ruce," zamručela jsem a zavřela oči.
Ucítila jsem chladnou čepel na svém krku, na sucho jsem polkla. Opravdu mě chtěl zabít. Ostří se jemně ponořilo do mého krku, ale ihned se zase stáhlo. Pootevřela jsem oči. Ne, stále jsem byla naživu. "Ani mě neumíš zabít? Proč musíš všechno vždycky zkazit!" rozčílila jsem se.
"Simonne, Simonne," zamlaskal "nezapomínej, co vše jsi provedla. Měla bys za své hříchy pykat. Moc dobře vím, jak se cítíš posledních pět dní, cítíš k sobě nenávist za to, cos udělala. Ano máš se zač vinit, ale nezapomínej na svůj úkol, který jsi prozatím ani jednou nesplnila," pokračoval neúnavně.
"Já vím, já vím, mám zachránit někoho před smrtí, i kdyby to znamenalo moji vlastní," zamumlala jsem otráveně. Nepotřebovala jsem přednášku, chtěla jsem se jen zabít. Ale brzy se tu budu válet na zemi nudou, protože svoji dýku jen tak zpět nedostanu.
"Pomohu ti tento úkol splnit, abys mohla konečně najít klid," jeho slova mě zarazila. Zachvěla jsem se při pomyšlení, že bych mu musela říct vše o svých činech. Něco jsem nesmyslně zamumlala a obrátila se k odchodu. Sebevražda na dnešní noc nepřipadala v úvahu.
Uslyšela jsem pronikavé skučení, že by konečně došlo i na našeho vše vědomého Joshe? Ne, viděla jsem, jak se drží za spánky a křičí. Nevěděla jsem co to s ním je, pokusila jsem se nenápadně a tiše přiblížit. Sehnula jsem se k němu a pokusila se ho nějak uchlácholit, ale nešlo to, jako by mě ani neposlouchal.
Chytil mě za zápěstí, chtěla jsem se vyprostit, ale zůstala jsem jako zkoprnělá, když jsem se zahleděla do jeho skleněných očí. "Prosím pomos mi," vyšel z jeho úst dívčí hlas. Začala jsem prudce dýchat, cítila jsem, jak mé srdce opět začalo být. Zázrak? Ne skutečnost.
Nyní na mě upřeně hleděly jeho kávově hnědé oči. Polkla jsem, aniž bych se stačila zadržet, slova mi z úst tak nějak vyklouzla "doveď mě tam!"
Pokývnul a oba jsme se rychlým krokem vydali zpět do města. No řekněte mi, není to ironie? Vražedkyně chce zemřít jen kvůli výčitkám svědomí. Vsadím se, že to by nenapadlo žádnou z mých obětí.
Když jsem zahlédla dívenku, jíž jsem měla jít na pomoc. Ještě jsem se zastavila, snad jsem neměla moc odvahy k tomuto činu. Joshua mě ještě přivinul k sobě a tiše zašeptal "nemusíš umřít má milovaná vražedkyně, stačí ji jen zachránit," nahnul se k mému čelu a vtisknul na něj polibek. Pousmála jsem se a vyrazila k malé dívence.
Přikrčila jsem se k ní, stačil jeden jediný pohled a ihned jsem věděla, do které krevní linie patří. Dříve mi tělem kolovala stejná krev. Její pohled už jsem jednou viděla, byl plný strachu a respektu ke mně, ona mě znala a já jí také, byla tak neskutečně podobná mé mladší sestřičce. Po tváři mi sklouzla slza, v tu chvíli mnou projel ostrý hrot šípu, střelec mířil na mé srdce a samozřejmě neminul.
Sesunula jsem se k zemi. Tak přeci mě jen osud dostihnul. Udělala jsem to nejhorší, co jsem mohla, pevně jsem chytila šíp a vytáhnula jsem si ho. Tímto činem jsem se definitivně pohřbila, protože jsem se uvnitř rozpárala. Ucítila jsem něčí ruku, jak pevně svírá tu moji.
Můj pohled však směřoval k Joshovi, kterému se po obličeji koulely slzy, ale pokývnul hlavou. To pro mne bylo to nejhlavnější. Naposledy jsem vydechla. Mohla jsem najít klid, mohla! I přes veškeré hrůzy co jsem vykonala, bůh byl milostivý. Prolila jsem vlastní krev za vlastní krev, vrah mohl být spokojen.
























pěkná
píšeš fakt dobře 