Ahojky,
takže další kapitolka je zde ;). Dnes máme nějaký výchovný program(nebo co) takže se budeme učit jen první dvě hodiny, jupííí to je opravdu k vzteku! Když chce člověk známky tak ne a ne se k nim dostat a když je nechce tak vás vyvolají všude :/...
Budu ráda za každý komentář :)...
Užijte si čtení...

/by Darllet/
Dělal jako by mě naprosto ignoroval a spustil "tvůj drahý bratříček ode mě dostal svobodu a odvděčil se mi tím, že mi vzal to jediné, na čem mi záleží," usmál se "a ty mi ho pomůžeš dostat!" zavelel a pokývnul na Damona. Ukázal směrem k autu na jeho příjezdové cestě.
Že by mu konečně na něčem záleželo, zapřemýšlela jsem. Postavila jsem se před svého ochránce a zamračeně se dívala na Klause "proč si ho nenajdeš sám!" zabručela jsem. Byla jsem navztekaná z toho, že mi chce vzít i to málo co už mám.
"Dal jsem mu svobodu," odpověděl příkře "a on mi slíbil, že pokud po něm půjdu, zabije ji." Zamračil se, když jsem Damona popadla za ruku. Podíval se na své prsty "ovšem mohu umučit každého, kdo se účastnil pokusu mě zabít," zářivě se usmál. Lusknul prsty.
Vedle něj se objevil Tyler se svázaným Jeremym. Zatajila jsem dech a udělala krok dopředu, ale on mě upozornil, protože jeho oddaný hybrid mému bráchovi mohl každou chvílí zlomit vaz. "Jeremy," vypustila jsem bezmocná slova do vzduchu. Ucítila jsem na své tváři Damonovy rty, brzy se však odtrhnul a vyšel za Klausem na terasu.
"Pusť toho kluka!" řekl nesmlouvavě. Přiblížila jsem se pár kroků a naznačila, že po něm nechci, aby to dělal. Musel tu zůstat se mnou! Dal mi přeci slib.
"Ach jak dojemné," uchechtl se původní "pro výstrahu! Když Tylerovi zavolám na pager, zlomí mu vaz," vysvětlil rychle. Vytáhnul svůj mobil a naťukal nějaké číslo, v tom okamžiku zazvonil Tylerův pager. Zmateně jsem se dívala na to, jak Jeremy padá bezvládně k zemi. "Hups!" zasmál se ten odpornej chlap.
"Jeremy," zaskučela jsem a skácela se k němu. Slyšela jsem za sebou slovní potyčku, ale po chvíli hlasy utichly, ohlédla jsem se. Nikde nikdo nebyl, jen já a Jeremy. Zabořila jsem mu obličej do hrudi a držela ho za ruku.
Ucítila jsem, jak se mi do kůže něco zarývá, všimla jsem si prstenu. Spadnul mi kámen ze srdce "budeš žít, budeš," zamumlala jsem a zamlžené oči mi nedovolovaly pozorovat nic jiného než jeho bezvládné tělo. Hřbetem ruky jsem si otřela slzy.
V zorném poli jsem zahlédla něčí boty, vzhlédla jsem a zpozorovala Tylera. Bez mrknutí jsem se od něj odvrátila. "Eleno, je mi to líto, já to nechtěl udělat," začal se omlouvat, ale já ho ihned utnula.
"Ale udělal si to!" zavrčela jsem a postavila se, chtěla jsem mu vidět do očí "kdy jsi to tvrdil, že to oddání zlomíš? Ach moment ono už zlomené být mělo, víš ty co? Kliď se odsud, je mi jedno, že musíš poslouchat. Pro mě za mě tě klidně nakopu do prdele a oddání zlomím sama!" můj křik se proměnil spíše v jekot. Nebylo sice fér, na něj takhle křičet, protože za oddání nemohl, ale prostě jsem ze sebe ten vztek potřebovala dostat.
K mému překvapení se neotočil a neodešel, zůstal tu. Pomohl mi Jeremyho donést na pohovku ve vile. Zatvářila jsem se kysele, když se k němu posadil, ano byl to můj kamarád, ale před pár minutami mu zlomil vaz.
























Hezká kapitolka... :) Hodně se zlepšuješ a je to hodně napínavé