Ahojky,
takže toto je poslední kapitola této zdlouhové povídky. Zítra bude následovat Epilog, ale ráda bych se ještě jednou omluvila za rychlý spád děje, ale chtěla jsem to ukončit u 22 kapitolky, snad vám to tedy nevadí...
Snad se líbí, budu ráda za každý komentík...

"Jsi promrzlý," začala jsem a snažila se vyhnout jeho pohledu. Sevřel mi ruku a podíval se mi do očí, snad jako by v nich něco vyčetl "chápu to Caroline," usmál se a podíval se na Klause, ne nenávistným pohledem, spíše přejícím. "Zasloužíš si ho," dodal po chvíli.
"Stefane," zaúpěla jsem a podívala se na něj. Byl opravdu velkorysí a především chápavý. Já neměla ve svých citech jasno, ale zdálo se, že můj stav o nich vypovídal více, než jsem věděla já sama. Spolu s Klausem jsme Stefana dovedli až k autu a posadili ho na zadní sedadlo. Vyndala jsem z kufru deky a obalila ho do nich.
Vyrazili jsme zpět k rezidenci, netušila jsem, jak se situace bude vyvíjet dál, každopádně jsem byla ráda, že Stefan je v pořádku. Několikrát jsem se nachytala, jak jsem pohledem sjela ke Klausovi. Ne, ne!, poroučela jsem si.
Když jsme konečně dorazili zpět, Elena se hned vrhla na Stefana a Damon ho poplácal po zádech. Začervenala jsem se a raději zmizela v domě. Následoval mě muž, jemuž jsem vděčila za záchranu Stefana.
Měla jsem toho na jazyku tolik, co jsem mu chtěla říct, ale on to vystihnul jedním prostým činem. Tentokrát jsem se od něj neodtrhnula a polibek mu oplatila. "Vím, co cítíš, ale tohle je tvá budoucnost," usmál se na mě. Strčila jsem do něj a reagovala na jeho slova "si tedy věříš."
Přerušilo nás tlumené zaklepání a následné odkašlání "mohu?" zeptal se. Pokývla jsem hlavou a naznačila Klausovi, aby nás nechal o samotě. Beze slova odešel. Stefan zaujal jeho místo.
"Caroline," začal, ale já mu skočila do řeči. "Stefane, prosím nech mě, ať ti něco řeknu," podívala jsem se na něj a on jen pokývnul hlavou, povzdechla jsem si a pokračovala jsem "Silas nebo jak jsem jmenoval, mi nechal šrám na duši, dalo by se tak říct, šlo o to, že jsem si myslela, že bys opravdu mohl Eleně vlézt do sprchy. A i když jsem poté zjistila, že jsi to nebyl ty, ta představa mě děsí pořád, já nevím proč, ale něco se ve mně… bloklo a nedovolí mi připustit si tě k tělu tak jak bych chtěla," smutně jsem se na něj podívala.
Usmál se na mě. Čekala jsem, že bude nějak protestovat, ale mohla jsem si myslet, že to nebude nějak prožívat, konec konců už to zažil jednou, ale myslím si, že od Eleny to bolelo mnohem víc. "Ale můžeme zůstat pořád přátelé," dodala jsem po chvíli ticha.
Zadíval se na mě a vtisknul mi polibek na čelo "zasloužíš si ho! Přeji ti to," usmál se na mě a dodal "přátelé, navždy," slovo navždy jsem zopakovala a kousla se do rtu. Přivinul si mě k sobě na hruď "nechtěla jsem ti ublížit," šeptla jsem tiše.
"Neublížila jsi mi Caroline Forbesová, neublížila," ujistil mě. Stále jsme byli v objetí, nehodlala jsem ho pustit. Nechtěla jsem být jako Elena. Zavzlykala jsem. "Prožila sis toho hodně, netrap se tím, život jde dál," konejšil mě.
Opravdu jsem se cítila jako Elena, zahrávala jsem si se dvěma srdci, ale to jedno už jsem asi nadobro ztratila.
























Pěkné