Ahojky,
takže tady je další slibovaný díl, snad se tedy bude líbit a zanecháte komentář :). Přeji hezký den...

Pobaveně jsem si odfrknula a šťouchla do něj "a kdo jiný takhle vypadá?" neodpověděl mi. "Hmmm?" dožadovala jsem se odpovědi. Zdálo se, že ví něco víc než já.
"Dej si to dohromady sama," odpověděl mi dotčeně. Uznala jsem, že jsem ho asi trochu urazila, ale neměl právo o někom říkat něco, co není pravda, obzvlášť když toho dotyčného vůbec nezná. Namátkově jsem otevřela knihu na nějaké straně. Zadívala jsem se na obrázek, pod kterým bylo napsáno jméno Katherine Petrovova.
Raději jsem knihu zaklapnula. Klaus mě zavezl k mému domu "prosím k rezidenci Salvatorových," zahučela jsem. Beze slova otočil auto a namířil k rezidenci.
Vystoupila jsem a zezadu vytáhnula Stefana. Byl těžký a Klaus mi nabídnul pomoc. "Ne, ani se mě nedotýkej!" zakřičela jsem tlumeně.
"Damone, Eleno, kde k čertu jste!" zaskučela jsem a zakopla o obrubník. Skácela jsem se k zemi a zavalilo mě bezvládné tělo, kterému se po chvíli zvedla hruď. Hluboce se nadechl a omámeně se postavil.
"Kde to jsem? Marcellusi!" držel se za hlavu, a jakmile spatřil můj udivený obličej, odběhnul do rezidence. Chtěla jsem se rozběhnout, ale někdo mě chytil za paži. Podívala jsem se na Klause, nadechl se, aby něco řekl, ale raději mě nechal běžet.
Cítila jsem na sobě jeho ustaraný pohled, jak mě sleduje. Ohlédla jsem se a rázem se znovu ocitla na zemi. "Čau bloncko," uchechtl se Damon, který měl na sobě jen ručník. Hned v závěsu za ním stála Elena.
Se zářivým úsměvem se mu přilepila na hruď, po chvíli si mě všimnula a zděsila se "co tu děláš?" ptala se. Byla jsem rudá vzteky, kdo ví, jak dlouho jsem v tom sklepě byla a oni mě ani nepostrádali? No to si ze mě snad dělali srandu.
Jejich sobeckost mě opravdu dopalovala, ale když se to vzalo kolem a kolem, opravdu se k sobě hodili. Uchechtla jsem se "nic co by vás mělo zajímat, pokračujte," odběhla jsem ke schodišti. Schody jsem brala po dvou.
Zaťukala jsem na Stefanovy dveře a vzala za kliku, ale bylo zamčeno. "Stefane, pusť mě!" křičela jsem a bušila do dveří. Dole jsem slyšela Damonovy přihlouplé narážky, přestala jsem ho vnímat a neodbytně bušila dál.
S trhnutím se dveře otevřely "jdu na lov, jdeš taky?" zeptal se a obešel mě. Snad jako by se chtěl vyhnout mému pohledu. Stála jsem jako zkoprnělá, jeho chování mě překvapovalo. Nezmohla jsem se na žádné slovo. Zmateně jsem se rozběhla za ním.
Doklusala jsem k němu jako malé hříbě ke své matce. Neochotně jsem šla s ním do středu města, kam to kruci jde? Vždyť les je úplně na druhou stranu, pomyslela jsem si nechápavě a zatarasila mu cestu.
Zavrčel na mě a beze slova mě obešel. Zmateně jsem se za ním dívala, po chvíli jsem ho nechala, ať si jde po svých a rozběhla jsem se k rezidenci. Jedna slza se mi vydrala na povrch a hned ji následovala další. Rychle jsem je otřela, když jsem se blížila k prahu jejich rezidence.
Kam jsem jen dala tu knihu?, přemýšlela jsem a očima po ní pátrala. Brzy jsem ji zahlédla na stolku v obývacím pokoji, nejspíše v ní někdo listoval. Zvedla jsem ji ze stolu a posadila se do Stefanova oblíbeného křesla.
























Úpe nejvíc nejsuprovější kapitola téhle povídky :)).
Moc se ti povedla :3.
Hezký se to rozjíždí ;)).