Ahoj, po delší době je to opět další kapitolka, která se mi tedy vůbec nelíbí, no ale což. Snad si ji přečtete a zanecháte komentář :)...

Celou cestu jsem přemýšlela nad tím, co se to vlastně stalo. Zajímalo mě, proč nás nechal Klaus jen tak odejít, aniž by protestoval. Bylo to zvláštní, přemýšlela jsem, jestli se třeba starý a zahořklý hybrid neproměnil v dobráka. Nad touto myšlenkou jsem se jen ušklíbla.
Sledovala jsem krajinu za oknem auta. Můj pohled upoutalo zpětné zrcátko, ve kterém jsem viděla skleslého Stefana. Všimnul si, že ho pozoruji a probodnul mě vyčítavým pohledem. Odvrátila jsem pohled a zadívala se pro změnu na Elenu.
Už jsme byli u rezidence Salvatorových, když jsem si všimnula Damona, jak se opírá o rám dveří a vedle něj stojí Bonnie.
Auto se skučením zastavilo. Elena a já jsme vyběhnuly, jak nejrychleji jsme dokázaly. "Bonnie," zajásala jsem radostně a padla jí kolem krku.
"Damone," vykřikla Elena a padla mu do náručí, zatočil s ní jako s nevěstou.
Stefan se k nám šoural pomalými kroky. Pozdravil a vešel do obýváku. Damon se na nás nechápavě podíval. "Promluvím s ním," řekla jsem rozhodně a šla za Stefanem.
"Nemusíš mě litovat," pronesl s úsměškem a kroužil se skleničkou v ruce.
Vytrhnula jsem mu beze slov skleničku z ruky a mrštila s ní o zem. Sklenička se roztříštila a krev zanechala na koberci skvrnu, uslyšela jsem Damonovy výkřiky, ať toho nechám, že ten koberec je památeční.
Podívala jsem se na Stefana, který hleděl na krev. Prsty jsem ho chytla za líčka a přisunula si ho blíž k sobě. Pozorovala jsem jeho oči, které se podlily krví. Než stačil cokoli udělat, vrazila jsem mu facku "jak si to jako představuješ! Proč jsi šel k tomu hybridovi?" začala jsem křičet.
Promnul si tvář a otupěle odpověděl "protože bys umřela a to jsem nemohl dopustit, nechtěl jsem tě ztratit," sehnul se a začal sbírat střepy.
"Tak bych byla mrtvá, no a?" rozpřáhla jsem ruce, uznala jsem, že tohle jsem trochu přehnala. Sehnula jsem se k němu a sebrala jeden střep "ale já málem přišla o tebe, chápeš?"
Zaháknul mi pramen vlasů za ucho a přitáhnul si mě blíž k sobě. Usmála jsem se a políbila ho. Mnohokrát jsme si polibky opětovali, ale čím více jich bylo, tím více byly vášnivější.
"Ale, ale," ozvalo se u dveří "neruším hrdličky?"
Proč nás musí vždycky někdo vyrušit, při tak hezké chvilce? Nechápala jsem, Stefan koukal ke dveřím jako opařený a já se taky podívala.
První co mi vrazilo do očí, byl jeho samolibý úsměv a pronikavé oči, které měl nyní upřené na mě.
























Nečetla jsem díly předtím, ale tenhle je moc hezký! Miluju TVD a strašně mě baví příběhy fanoušků, je to moc povedené! :))