Ahojky,
jak jsem vám psala, že jsem byla na lyžáku tak tuto povídku jsem sesmolila na téma: Co se děje v mém pokoji, když tam nejsem? Ráda bych si poslechla váš názor, co na to řeknete a jestli se to k tomu tématu hodí. No tak přeji hezké počteníčko :)...

"Já ho snad zabiju!"
To byla věta, kterou jsem až do včerejška používala jen, abych ze sebe dostala vztek. Ale tentokrát to bylo jiné. Pocítila jsem silné nutkání jít a udělat to. Zabít ho. Už při pomyšlení na to se mi ulevilo, jako by to už bylo hotové.
Nemohla jsem usnout. Neustále jsem musela myslet na to, že tam někde je. Za záclonou, za skříní, ve skříni. Neviděla jsem ho, ale slyšela jsem jeho přítomnost.
Den ode dne co mě navštěvuje, se producíruje po mém pokoji když nejsem doma. Jakmile se vrátím dělá, jako by tam nikdy nebyl a v noci mě opět deptá svojí přítomností, ale neukáže se.
Další den ráno jsem již byla na odchodu, ale ještě jsem se podívala zpět do pokoje a uviděla ho. Seděl na posteli a upřeně se díval na své okolí. Konečně jsem ho měla na dosah. Vzala jsem do ruky zbraň, která ležela hned ve vedlejším pokoji a pomalu jsem se k němu přikradla. Tři dny jsem ho nechávala žít, ale teď už mi došla trpělivost. Prostě jsem vzala tu plácačku a toho komára zabila!
























Ahoj, moc promin za uprimnost, ale ja si myslim ze se to k tomu tematu moc nehodi.
Jinak moc povedený příběh, krásný!!!