
Moje dítě je moje dítě!
7. března 2014 v 19:47 | Renaiti | She write...Ahojky,
tento nápad se mi vyrojil v mysli hned první hodinu ve škole a tak jsem ho prostě zpracovat musela :). Myslím, že milovníci Klaroline tuto povídku ocení, ale já osobně si myslím, že je opět nic moc :/ má to spoustu mouch, které neumím nějak doladit. Pokud by se našel někdo tak hodný a poradil mi byla bych moc vděčná :). Jinak příští týden máme prázdiny takže článků se tu bude objevovat docela dost :)...

Pobudila jsem se čerstvá a svěží, ale přeci jen mě pod srdcem něco tížilo. Stěží, jsem se zvedla do pouhého sedu. Postavit se bylo zdárně lehčí, než jsem si myslela. Namířila jsem si to rovnou do koupelny. Zastavila jsem se před velkým zrcadlem a natočila jsem se tak abych se viděla v profilu. S povzdechem jsem si pohladila bříško a nemile jsem se dívala na to, jak přibírám. Nemysli na to! pomyslela jsem si a hned se postavila normálně.
Své krásné saténové pyžamo jsem vyměnila za pohodlné tepláky a volné tričko. Naklonila jsem se nad umyvadlo a chňapla po svém zubním kartáčku. Nandala jsem si na něj trochu pasty a vlasy si sepnula do culíku, aby se mi nepletly do tváře.
Krouživými pohyby jsem si čistila zuby. Ihned po vypláchnutí jsem vrátila kartáček zpět a podívala se do malého zrcadla nad umyvadlem. Zahlédla jsem ho, jak stojí ve dveřích a pozoruje mě. Jak dlouho už tam asi stojí? proletělo mi hlavou. Usmála jsem se a otočila hlavu, ale už tam nestál. Se zachmuřeným výrazem jsem se otočila zpět.
Leknutím jsem ustoupila o pár kroků dozadu, ale nešikovně se mi zapletly nohy a sedla jsem si na zem. Úplně jsem zapomněla na jeho nadlidskou rychlost. Založila jsem si ruce na prsou a čekala, než mi pomůže. Když mě mohl dostat na zem tak postavit mě by neměl být problém.
Hlavně jsem nesměla připustit mému lidskému egu, aby mě ovládlo! Natáhnul ke mně ruku a já ji s vděkem přijala. Vyzvednul mě a přišpendlil si mě na jeho hruď. S úsměvem jsem mu hleděla do očí. Položil mi svoje čelo na mé a po chvíli mě políbil na rty.
Sundal mi gumičku z vlasů a šibalsky se usmál "tohle je moje Caroline." Oddělal mi pramen vlasů z obličeje a namotal si ho na ukazováček. Odtáhla jsem se a podívala se na něj "ne to nejsem já, nebýt toho léku nebyla bych člověk a a" hlas se mi dočista vytratil. Začínala ze mě zase být ta nudná lidská Caroline.
"Neboj, brzy se to spraví" řekl a přistoupil opět krok ke mně. "Slibuji, že až bude malá na světě, budeš znovu upírkou, ať to bude stát cokoli" usmál se a přivinul si mě na rameno. Tiše jsme tam stáli, ani jeden z nás nepromluvil.
Hleděla jsem na svůj odraz v zrcadle, sama sobě jsem se hnusila. "Ještě pár dní" špitla jsem, normální člověk by to asi ani neslyšel.
"Ano" souhlasil a pomalu vzal moji hlavu do svých rukou a díval se mi do očí. Ruce po chvíli spustil a ještě mi věnoval letmý polibek, než odešel z místnosti.
Lapala jsem po dechu, potřebovala jsem jeho náruč. Pomalu jsem se hroutila, veškeré mé zábrany, které sloužily pro nepropuštění staré Caroline, se hroutily a já je nedokázala znovu postavit.
Škobrtavě jsem došla do pokoje a sesunula se na postel. Chtěla jsem se překulit na břicho a vybrečet se, ale momentálně to nešlo.
Do pokoje vešel Tyler a rozzlobeně se na mě díval. Skovala jsem nohy a břicho pod peřinu a čekala, co řekne nebo udělá. Mlčky se posadil na postel kousek ode mě a přes peřinu mě pohladil po noze.
"Tylere" řekla jsem zajíkavě a nohou ucukla.
"Pokud vím, nikdy ti můj dotek nevadil" pokrčil rameny. "Jak jsi na tom? Spousta hybridů říká, že to nepřežiješ, ale to se nestane, že ne?" ptal se starostlivě.
Měla jsem nutkání pokrčit rameny, s vědomím, že to nepřežiji, jsem si to dítě nechávala, ale jen jsem záporně zavrtěla hlavou, abych ho z části uklidnila.
Zdálo se, že mi stále nevěří. Otevřela jsem pusu, ale beze slova ji zase zavřela. Nemělo by to cenu. Ticho, které tu panovalo, protrhla až jeho slova "jestli se ti něco stane, tak přísahám, že toho parchanta zabiju!"
"Tylere!" okřikla jsem ho naštvaně "nezapomeň, že to ty ses nevrátil, když nám Klaus dovolil být spolu! Kdyby ses vrátil, možná by to dítě bylo tvoje" vykřikla jsem rozčíleně. Začala jsem si uvědomovat, že mi stres moc nepomáhá v zabraňování průchodu mého starého ega. "Můžeš prosím odejít" hlesla jsem.
Vstal a beze slova došel až ke dveřím "Caroline" začal, ale já ho ihned přerušila, protože jsem věděla, co chce říct "ne, neříkej to" zavrtěla jsem hlavou.
Celý zbytek dne jsem trávila pozorování New Orleans ze svého pokoje. Nejhezčí byl asi západ slunce, ty barvy byly uhrančivé.
Den na to jsem se probudila celá svěží a ihned jsem seběhla schody dolů, ale moji radost zastavil Tyler "nějaká čilá" řekl zachmuřele "nikdo tu není jen hybridi" dodal a otočil se na patě.
Chtěla jsem ho chytit za rameno a zastavit, ale raději jsem ruku stáhla zpět a vrátila se do svého pokoje. Zabouchla jsem dveře a zamčela se. Tento den jsem strávila malováním západu slunce, který mě tolik fascinoval.
Tuto noc jsem se probudila a nemohla popadnout dech. Neměla jsem sílu zakřičet, nic. Jen jsem seděla na posteli a bezmocně čekala na pomoc. Prosím, křičela jsem v mysli. Na pár sekund jsem našla dech a první slovo, které se mi vyloudilo z pusy, bylo "pomoc." Nebylo ani moc slyšitelné, ale upíři slyší dobře a tak mi svitla jiskřička naděje, že mě možná někdo zaslechnul.
Do pokoje se přivalilo několik lidí, ale nerozeznala jsem je, jelikož se mi dělali mžitky před očima. Tiše jsem pozorovala jednoho z nich, jak mi píchá do ruky nějakou tekutinu.
Hučení nějakého přístroje mě přivedlo ke smyslům. Otevřela jsem oči a zjistila, že jsem v nějakém nemocničním pokoji. Rychle jsem se posadila a nahmatala na bočním stolku nějakou injekční stříkačku. Sevřela jsem ji v rukách a pomalu jsem šla pokojem. Narazila jsem na postýlku a naklonila se nad ni.
Spinkala v ní holčička zabalená v růžových peřinkách. Stříkačku jsem odhodila na zem a užasle se na ni dívala. Po chvíli mi to došlo, ta je naše. Široce jsem se usmívala. Do pokoje vešla sestřička a pogratulovala mi, oznámila mi také, že mi přítel nechal v zásuvce poděkování za krásnou holčičku.
Posadila jsem se na postel a otevřela černou krabičku. Přejela jsem prstem po náhrdelníku zakončeným kapičkou z diamantu.
Seděl vedle mě a žadonil, jestli mi ho může připnout. "Dobře, ale prosím už mě nelekej" usmála jsem se a nadzvednula si vlasy. Po chvíli jsem ucítila, jak mi na holý krk vtisknul polibek. Prudce jsem se otočila, dala si nohy na postel a přitulila se k němu.
"Je mi líto, že sis tím musela projít, ale nevěděl jsem…" dala jsem mu prst na rty a zavrtěla hlavou "nelituji toho, s tebou ne Klausi."
Komentáře
krásně napdané :)
Líbí se mi to!
jen tak dál
PS: Nominovala jsem tě! :)
[5]: Jupí ! Tak to už se těším :3
:O úžasné!!!!! Miluju Klaroline,..a tohle bylo prostě BOŽSKÉ!! :P
Aach Klaroline :3 tak toto bylo dokonalé! A to doslova! To s tou injekční stříkačkou mi připomnělo Catching fire
jak Katniss jde k Haymithovi a ostatním
ale je to nádherně napsané! Miluju, jak ty píšeš :3
Je to úžasné, nevím co na tom vidíš tak špatného....
























Krásné ! Náhodou, se to moc povedlo

Ale milovník Klaroline FAKT NEJSEM