Ahojky,
mám tu pro vás tedy další kapitolku odehrávající se stále 18. března. Snad se vám to bude líbit a opět si ráda vyslechnu váš názor co zlepšit atd. :). Ráda uslyším i kritiku, které se nebojím jelikož ji naopak uvítám...
Myslím, že zápletku jsem už nějak zhruba vymyslela tak jsem zvědavá jak ji poté zformuluji :). Teď už vás nebudu zdržovat a můžete začít číst...
Až budou 3 komenáře přidám další :)...

Ezio mě vedl přes nějakou hodně zanedbávanou věž. Zastavila jsem a začala odporovat, protože přes harampádí všeho druhu se mi brodit nechtělo. Ale jemu to očividně bylo úplně fuk, protože mě táhnul dál. Až kamsi dozadu, ale přes harampádí nic vidět nebylo.
Dotáhnul mě až do udržované věže, která by se snad dala srovnat s nějakou kanceláří, jelikož byla naleštěná a prostě luxusní.
Zuřivě jsem si upravovala korzet a naproti mně stál Ezio se zachmuřelým výrazem.
"No super ještě k tomu jsme vrazi!" vyštěknul a rozhodil rukama. Jeho tvář však pomalu přeházela v úsměv, který upřeně hleděl na mě.
"Co?" vyštěkla jsem pobouřeně s nechápavým výrazem. Sklopila jsem hlavu a všimla si, že spodní část šatů je na cáry. Jak já ty šaty nenávidím, pomyslela jsem si a začal se ve mně probouzet vztek.
Rozzuřeně jsem se podívala na Ezia, který se stále smál. Aniž bych chtěla, ruka mi nepříčetně vystřelila a vrazila mu facku, po které mu zůstal na tváři velký rudý obtisk.
Až teď jsem si uvědomila, že jsem uhodila silnějšího a výše postaveného člena. Chtěla jsem se omluvit, ale to už Ezio začal běsnit a držel v ruce meč.
Pomalu jsem začala couvat, ale brzy jsem narazila na zeď a všimla jsem si jeho úšklebku. Začal se velmi rychle přibližovat. Ještě kousek a zabodl by mi meč přímo do srdce, ale tentokrát to odnesla pravá paže.
"Moc si nevyskakuj! Ještě jednou a bude to o pár centimetrů někam jinam!" zahučel. Otočil se na patě a odcházel z věže a ještě stačil křiknout "jestli se po mě budeš shánět, uvidíme se nejdřív zítra."
Zatnula jsem zuby a volnou ruku sepnula v pěst. Viděla jsem jeho pobavenou tvář a vlastně jsem ani té facky nelitovala. Zasloužil si ji, ale já si asi zasloužila ten meč v ruce.
Neměla jsem na to vytrhnout ho z ruky. Nevadil mi pohled na knězovo tělo, ale tohle mi prostě vadilo.
Dveře se rozletěly do kořán a hleděl na mě mladík asi ve stejném věku jako já, předpokládám, že to byl mnich. Zděšeně na mě hleděl.
Potlačila jsem všechnu svoji zlost a přes všechnu moji sebeúctu jsem vyronila slzy společně s tichým stenem. Přiblížil se ke mně a opatrně mi vytáhnul meč z ruky. Bolelo to více, než když ho tam zarazil.
"Kdo vám to udělal?" zeptal se.
"Děkuji" promnula jsem si paži "nevím neviděla jsem mu do tváře" povzdychla jsem si a hlavou se mi ronilo několik krásných chvílí jak Ezia ponížím.
Mladík mě podepřel a odváděl mě, dle jeho slov do jeho skromného pokoje. Nohy mi nedělali problém a myslím, že bych to zvládla bez problému, ale jsem přeci jen křehká šlechtična, která byla napadena neznámým mužem a mohu být ráda, že jsem to přeci přežila? Nad touto verzí se musím smát, jelikož je jako z nějakého románu.
Přivedl mě do svého "pokoje" a posadil mě na nějaký kus betonu. Ten pokoj vypadal spíše jako nějaký žalář a ne pokoj. Kousek ode mě byla kniha, kterou zřejmě přepisoval. Takže mnich, pomyslela jsem si.
Klek si ke mně a začal mi obvazovat ruku. Něco si mumlal francouzsky, asi si myslel, že mu nerozumím, ale to se hodně přepočítal.
Když se znovu postavil, také jsem se postavila a chystala se k odchodu, ale zastavila mě jeho ruka "vás už to nebolí?" zeptal se.
"Ne, já se už musím vrátit, aby mě nehledali moji strážní" zalhala jsem a pokračovala dál, ale znovu mě zastavil. Chyběl jen kousek a vybuchla bych.
"Ne, nemůžete jít! Venku pobíhají splašené stráže a hledají dva zahalené vrahy a nebojí se polapit kohokoli, kdo vypadá jen trochu podezřele" vysvětluje a znovu mě posazuje na "postel."
"Já to nějak přežiji!" trvám si na svém.
Usměje se "nemusíte se bát, jsem pod přísahou a křehké dívce bych nikdy neublížil" posadil se za opisovací stolec s rozepsanou knihou.
Zhypnotizovaně jsem pozorovala jeho úhledná písmenka, která byla na chlup stejná v každém slově. Začaly se mi klížit víčka a tak jsem se položila na tvrdý podklad a dala si ruce pod hlavu. Cítila jsem jak na mě někdo hodil kůži a po chvíli jsem přestala vnímat svět okolo sebe a jen se přenesla do chvíle jak škrtím Ezia.
























Honem další :3 ♥