Ahoj,
takže napsala jsem další kapitolku a upřímně doufám, že bude, alespoň podprůměrná, protože nevím jak se vám bude líbit ten konec. Každopádně myslím, že jsem možná někomu radost udělala a někomu naopak ne, ale bohužel v jedné povídce nejde rozčtvrtit osobu aby byla zároveň bez citů i s city. Takže snad se bude líbit a ocením když napíšete upřímný nároz na kapitolku...
Jakmile tu budou 3 komentáře přidám další...

Došli jsme do sídla Salvatorů, které bylo po včerejší párty pěkně zdevastované. V duchu jsem si odpřisáhla, že tohle rozhodně uklízet nebudu a dokud tu tento binec bude, neukážu se tu. Postavila jsem se uprostřed provizorního parketu, kde jsem tancovala se Stefanem. Založila jsem si ruce na prsou a s povzdechem se na Stefana podívala.
"Caroline…" začal tiše a jedním krokem se přiblížil.
"Ne, nic neříkej! Byla to chyba. Miluješ Elenu a to prostě musím respektovat, i když už k tobě cítím cokoli a pokud vás prostě vesmír svádí dohromady, nemůžu tomu bránit" odpověděla jsem rozvážně, ale tak abych ho prozatím nepustila ke slovu.
Přiložil mi ruku na tvář a překročil bezpečnou vzdálenost, kterou jsem si od něj udržovala. Naklonil se a dotkl se mých rtů. Tak jemně jako by to byl lehký vánek. Věděla jsem, že pokud si ho moc připustím k tělu, Elena mě bude proklínat, ale hodila jsem to za hlavu a opětovala mu polibek, ale ne jemným jako vánek nýbrž silný jako vichřice.
Bylo to mnohem lepší, než když jsem ho políbila na parketu, no konec konců tady nás nikdo nepřerušil, až na mě. Odtáhla jsem se a s úsměvem mu hleděla do očí. Po chvíli jsem se vzpamatovala a zeptala se "cože jsi tu vlastně chtěl?"
Odkašlal si a posadil se na blízkou pohovku a jedním gestem mi naznačil, abych se posadila k němu. Pokrčila jsem rameny a přisedla si k němu a pozorně jsem poslouchala.
"Jelikož už Bonnie není čarodějka tak nemůžeme proměňovat další lidi v upíry, protože nemáme sluneční prsten…" řekl a rád by pokračoval, ale já ho přerušila nádechem a ihned na to jsem zpustila.
"To ne chudinka Bonnie nebude moci ve dne ven, co si jen pomyslí naši učitelé, co budeme dělat?" začala jsem ihned panikařit, ale Stefan si zachovával ledový klid.
"Kdybys mě nechala domluvit…" usmál se a postavil se. Pomalými kroky došel ke krbu a vzal krabičku, která ležela v polínkách na přikládání. Pomalými kroky se šoural zpět ke mně. Posadil se vedle mě a dal si krabičku do jedné dlaně. Prstem druhé ruky obtahoval ornamenty na truhličce a tiše mluvil "Bonnie to tak nějak předvídala, nebo se prostě bála, kdyby se z někoho stal upír a ona už tu nebyla nebo prostě nevím, ale dala mi to, ať to pořádně schovám a nevytahuji, dokud to nebude potřeba." Otevřel krabičku ve, které byl sluneční prsten.
Koutky úst se mi povytáhly a nadšeně jsem ho objala "to je báječný!" vřískla jsem nadšeně.
Uslyšela jsem kroky, otočila jsem se a zahlédla Elenu s Damonem.
"Bezcitná mrcha je tu" zamumlala jsem a pokroutila oči.
Oba začali překračovat kelímky a já viděla Elenin výraz, který nechápal, co se to tu stalo. Držela se Damona tak pevně, že jsem se bála, aby mu neutrhnula ruku. Bylo to nezvyklé. Já a bát se o Damona?
"Ahoj" pozdravila jsem je trochu podezíravě.
"Čau bloncko" odpověděl Damon jako správný frajírek.
Elena se na mě podívala s vrásčitým čelem, ale po chvíli se usmála a rozběhla se mě obejmout. Její objetí jsem jí opětovala a oddychla jsem ji, že už se jí vrátily emoce.
"Bezcitná Elena by mě probodla" usmála jsem se na ni a sledovala ji, jak si něco tiše přeříkává.
"Já…" začala Elena provinile "omlouvám se vám za mé chování, omlouvám se, že jsem zabila Bonnie a…" podívala se na Stefana "omlouvám se, že jsem ti nepřála štěstí a byla sobecká mrcha" omluvně se na nás podívala. Upřímně jsem netušila, že by o sobě kdy mohla říct, že v něčem byla mrcha.
























je to krásné :) Máš talent!