Ahoj,
takže tady je další kapitolka tak snad se bude líbit. Milovníky Eleny snad mohu potěšit slovy: Nebojte, vaše Elena se co nevidět vzpamatuje ;)...
Jakmile budou 3 komentáře přidám další :)

Úzkostlivě jsem plakala do její hrudi už asi šest hodin. Pomalu začalo svítat a já ucítila jsem se Bonniina hruď nadzvedla. "Bonnie?" zachraptěla jsem.
Slunce přehouplo přes střechy okolních domů.
Bonnie otevřela oči a ihned začala vřískat, protože ji slunce spalovalo. Teď už jsem si ztratit nemohla! Za nic na světě!
Zanesla jsem ji do domu a zatáhla všechny závěsy. Najednou jsem se zarazila a nechápala jaktože jsem mohla dovnitř a potom mi to došlo. Majitel domu vlastně zemřel, ale je z ní upírka.
Pomalu se začala hojit. Pamatovala jsem si na to, když jsem byla spálená já. Přisedla jsem si k Bonnie stejně, jako u mě tehdy seděl Stefan. Myslela jsem na něj a věděla jsem, že ta bezcitná mrcha si bude s oběma hrát třeba do aleluja, dokud ji někdo nezastaví.
"To je ono" postavila jsem se rychle.
"Co je ono" zachraptěla Bonnie se zavřenýma očima.
"Donesu ti krev, neboj" usmála jsem se na ni a hodila přes ni deku.
"Ne" zachraptěla znovu "to raději umřu" odporovala mi.
"No to teda ne! Já tě nemůžu ztratit, když už jsem ztratila jednu kamarádku" trvala jsem si na svém.
Ve dveřích se objevil udýchaný Stefan a se zamračeným výrazem překročil práh "proč nebereš telefon!" spustil na mě.
Až teď jsem si uvědomila, že jsem s ním flákla o zeď "ty jsi mi ho taky včera nebral, takže si nemáme co vyčítat!" řekla jsem stejným tonem jako on.
"Ale já jsem nikoho nezabil! Jaks jí to mohla udělat? Vždyť to je tvoje kamarádka" zvýšil ještě ton.
"Já?" zopakovala jsem chabým hlasem "to ta tvoje poručnice" odfrknula jsem si.
Vytáhnul z bundy sáček krve a dal ho Bonnie na hruď, ale ta ho jen odstrčila.
"Bonnie Bennettová!" obořila jsem se na ni. Po chvíli jsem si sedla k ní a vzala ji za ruku "budeme pořád spolu! Nikdo nám neublíží! Budeme ta pravá parta" usála jsem se na ni. Viděla jsem v jejích očích jiskřičku a následně na to ihned chňapla po pytlíku a do jedné kapičky ho vysála.
Zděšeně se na mě dívala "co jsem to provedla?" křičela nervózně a ihned zaběhla do spížky a zavřela se.
"Bonnie!" klepali jsme spolu se Stefanem na dveře.
"Nechte mě být" ozval se tichý vzlykavý hlas.
"Ale…" nedořekla jsem a Stefan mě chytil za ruku.
"Pojď, musím ti něco ukázat" řekl a pomalu mě odváděl ke dveřím. U dveří jsem se mu vysmekla ze sevření.
"Vždyť jdu!" odfrknula jsem si nabručeně.
























Takže opakuji je to hezký ale chybí mi tam ta pořádná jiskřička... Nemá to pořádný děj.... Teda alespoň pro mě... Ale jinak je to hezké