Ahoj,
připravila jsem si pro vás povídku, která měla začínat zadanými slovy z tohoto seznamu. Huh dnes jsem nějak nestíhala, protože jsem dělala na novém článku. Podle toho také povídka vypadá :/ a navíc je to prostě bláhová povídka! Tolik náhod? Pouze v mé hlavě, a ještě jsem to napsala blbě. No nic tohle se mi prostě nepovedlo...

Nedočkavě pohlédl na své hodinky a v jeho očích byl nepatrný záchvěv strachu. Já se zatím pár metrů od něj ve stinné uličce kochala pohledem na jeho nedočkavou tvář. Šťastně jsem povyskočila. Tiše a pomalu jsem k němu došla. Postavila jsem se na špičky a než se stačil otočit, dala jsem mu dlaně přes oči "kdo je to?" zeptala jsem se s úsměvem.
Chvíli se zamyslel a poté s úsměvem odpověděl "nemám tušení," oddělal mé dlaně z jeho očí a přisunul si mě k sobě.
"Pusť!" smála jsem se a snažila se vyprostit. Po chvíli se mi to podařilo.
"Můžeme tedy jít?" zeptal se a ani nečekal na odpověď a pomalým krokem se loudal po cestě.
Povytáhla jsem koutky úst a předběhla ho "je to támhle tím směrem" opravila jsem ho a ukázala prstem za něj. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se nezačala smát jako nějaký neandrtálec.
"Raději mě veď" usmál se na mě a následoval mě.
Snad polovinu cesty jsme šli mlčky a já jen zírala do země a přemýšlela jak začít konverzaci, ale on to nakonec načal za mě.
"Proč se vlastně chceš učit Francouzsky?" zeptal se mě a podíval se na moji kabelku a jen se zasmál.
"Co? Coje?" ptala jsem se nechápavě a podívala se na nápis na mé kabelce. "Tak co to je!" řekla jsem trochu vyděšeně.
"Nic" usmál se jen a sklopil hlavu dolů.
"Něco ano jinak by ses nesmál" usmála jsem se, ale když mi dlouho neodpovídal tak jsem jen mávla rukou. "Jo a proč vlastně chci umět francouzsky…toť dobrá otázka" řekla jsem zamyšleně. To jsem mu měla vyklopit, že mu chci být zrovna dnes na blízku? Ne, ne, ne v žádném případě. "Asi proto, že bych chtěla jet na stáž do Francie" zalhala jsem.
"Tak uvidíme, jak vám to půjde, manquer" usmál se na mě.
Hlavou mi proletělo několik otázek, co asi mohl říct. Nakonec jsme se ocitli u dveří našeho domu. Odmlčela jsem se a vzala za kliku. Poslušně mě následoval dovnitř.
Dovedla jsem ho až ke mně do pokoje a ukázala mu všechny knihy, které mám o francouzštině. Tiše si je prohlížel a já ho jen pozorovala.
Opřel se a vzal jednu učebnici "tak mi řekni, jak se řekne třeba dobrý den," zadíval se na mě a čekal na odpověď.
"Bune jour" odpověděla jsem po dlouhé pauze.
Jen zavrtěl hlavou a opravil mě "Bone jour, tohle je základ co musíš znát" řekl a postavil se. Odhrnul mi pramen vlasů z obličeje a mluvil tak rychle, že jsem nerozuměla ani slovo. Jen jsem na něj s otevřenými ústy hleděla.
Usmál se a sklopil hlavu, jakoby hledal slova. Znovu na mě vzhlédnul "tak stáž" usmál se "co bys řekla, že bychom se takto scházeli častěji, ale ne kvůli francouzštině?" zeptal se.
Chvíli jsem jeho slova nechápala, ale poté mi to došlo. Valentýnka od tajného ctitele, kamínek s mým jménem v šatně. To všechno bylo od něj. "Moc ráda" usmála jsem se a pro tentokrát udělala první krok já. Věnovala jsem mu krásný a dlouhý polibek.
























Moc pěkné! :) Líbí se mi tvůj styl psaní, úplně si vše dokážu představit, jak to probíhalo. Ta povídka je plná optimismu. Úsměv za úsměvem. A musím říct, na konci jsem ho měla taky. Sice jsem čekala, že se políbí, ale i tak moc pěkný konec. :)