Ahoj,
připravila jsem si pro vás milí návštěvníci další naplánovanou jednorázovku :). Snad se vám bude líbit a již to nebudu prodlužovat...

Bylo to teprve dvě hodiny a už zde bylo několik otcových a matčiných přátel. Všichni mě ujišťovali, že to přebolí. Vždy jsem jen pokývla, ale návštěvu otcova nejlepšího přítele jsem nerozdýchala. Vběhla jsem do pokoje, jakmile jsem ho uslyšela u dveří. Zabořila jsem hlavu do polštáře a cítila jsem, jak na něj dopadá několik slz. Dvě hodiny a už tu bylo nejméně třicet lidí nám popřát upřímnou soustrast. Nenáviděla jsem to! Vždy mi do očí vyhrkly slzy a hned mě dotyčný začal utěšovat. Když odešel, odvážila jsem se konečně vyjít z pokoje.
Nyní se ve dveřích objevil otcův zaměstnavatel. Byla jsem pevně rozhodnutá tam nejít, ale matka mě zavolala dolů. No co jsem s ní měla dělat. Sešla jsem schody a mumlavě pozdravila. To on zato mohl! To on ho poslal na smrt. Natáhl ke mně ruku, ale já jen sklopila hlavu. Promluvil na mě, ale to ve mně vzbudilo vztek a nedokázala jsem ústa zastavit "To kvůli vám zemřel! Kdyby zůstal doma, nestalo by se to!" rozkřikla jsem se na něj. Otočila jsem se na patě a chtěla odcházet, ale matka mi pevně stiskla rameno a žádala, ať se omluvím. "Pusť!" procedila jsem skrz zuby a vytrhnula se jí ze sevření. "Těšilo mě!" řekla jsem ironicky, vyběhla schody nahoru a práskla dveřmi, div se sklo na nich nerozbilo…
Uplynul měsíc po otcově smrti, ale já na tom byla čím dál hůř. Otec byl můj nejlepší kamarád, často jsme spolu trávili až dvě hodiny denně jen venku. Milovala jsem přírodu a s ním jsem měla pocit bezpečí. Teď? Cítím se tak osaměle a zranitelně. Bojím se, co na mne může číhat za blízkým keřem. Nejsem sebevědomá a ani šťastná…
Náš les byl opuštěný. Ticho a nikde nikdo. Cítila jsem se jako ztracena ve vlastním světě, ale najednou mě zavalil pocit, že je tu otec se mnou. Cítila jsem každý jeho krok a slyšela každé jeho slovo. Už jsem nebyla sama, byl tu stále se mnou…
























Moc krásná povídka, krásně napsaná =) máš obrovský talent ;)