Ahojky, rozhodla jsem se napsat pár kapitolek příběhu Caroline a Stefana. I když mám ráda dvojici Klaroline byla bych ráda, kdyby spolu byli Caroline a Stefan. No tak alespoň napíši pár podívdek :)...
Snad se bude líbit...
Jakmile tu budou 3 komentáře přidám další díl :)...

Vracela jsem se nocí domů z nemocnice. Byla záhada, že jsem se tak rychle uzdravila, ale pro mě to bylo jedině dobře.
Otevřela jsem dveře domu a klíče hodila na nejbližší poličku. Ihned jsem začala očima hledat stopy po tom, zdali tu někdo je.
"Mami?" zeptala jsem se tiše do větru, ale místo odpovědi mi pouze někdo zaklepal na dveře. Uviděla jsem Elenu a bez váhání jí otevřela dveře.
"Pojď dál" usmála jsem se na ni a ona bez váhání překročila práh domu.
"Děkuji" usmála se na mě a posadila se na pohovku v obýváku "nebylo by něco na pití?" zeptala se ostře.
"Hned něco přinesu" odpověděla jsem jí s nechápavým výrazem.
V kuchyni jsem dala vařit vodu na čaj a zatím připravovala nějaké rychlé jednohubky. Došla jsem pro máslo, ale jakmile jsem zavřela ledničku, uviděla jsem Elenu a jen jsem vyjekla "tohle mi nedělej" usmála jsem se a otočila se k ní zády, což byla chyba.
"To uvidíme" procedila skrz zuby a silně mi zezadu trhnula s hlavou. Neměla jsem šanci zareagovat nebo si uvědomit, že to nebyla Elena.
Celá vyděšená jsem se probudila v místnosti se zataženými závěsy. Někdo se ke mně blížil, ale jak to, že jsem to slyšela. Vždy jsem byla skoro nahluchlá, protože mi všechno museli několikrát opakovat. Jemně se mě někdo dotknul na ramenou. Pomalu jsem se podívala, kdo to byl a jakmile jsem uviděla Stefana, trochu jsem se uklidnila.
"Budeš v pořádku" řekl tiše snad jako by věděl, že mi třeští celá hlava z hluku, který nikde není.
V tom se rozletěly dveře, ve kterých stál Damon s nějakým chlapcem. Stefan se pouze otočil a vypadal překvapeně.
"Řekl jsem, abys přinesl nějaký pytlík s krví" řekl s klidem v hlase, ale bylo poznat, že uvnitř bojuje se zlostí.
"Ale o živosti jsi nic neříkal" řekl sebevědomě Damon a ubohého chlapce hodil přede mě "na" řekl a otočil se. Stefan mrštil skleničku těsně vedle Damona a začali na sebe příšerně křičet, ale kéž by zůstalo jen u toho. Začali si vyhrožovat a poté převrátili celý dům vzhůru nohama.
Zatímco já se pomalu plížila k chlapci jako lev ke kořisti. Nedokázala jsem si pomoct a ihned se mu zabodla zuby do krku. Cítila jsem, že už je skoro bez krve, ale nechtěla jsem přestat, kdyby mě Stefan neodtáhnul.
Křičela jsem, kopala kolem sebe a byla zbavená všech smyslů a Damon se jen otupěle usmíval a vysál zbytek chlapcovy krve. Najednou jsem se uklidnila, nepřítomně jsem se posadila na pohovku "co se to se mnou děje?" uvažovala jsem nahlas.
Stefan si ke mně přisednul a pokusil se mi to nějak vysvětlit "na večírku se tě Damon pokusil zabít, ale já tě našel a odvezl jsem tě do nemocnice, kde ti nemohli nějak pomoci a tak jsem ti dal svoji krev. Uzdravila ses a šla domů, ale někdo tě očividně zabil."
"Elena" vyjekla jsem. Damon si hned ke mně přisednul. Uviděla jsem jejich podezíravé tváře "to ona mě zabila, zlomila mi vaz" vysvětlila jsem.
"Elena?" zopakoval Damon "ta byla se mnou, kecáš bloncko" odfrknul si.
"Ne nekecám, pozvala jsem ji dál a šla jsem do kuchyně a ona mi zlomila vaz" trvala jsem si na svém.
"Kathrine" zašeptal tiše Stefan.
Pevně jsem sevřela jeden polštář a rychle se postavila a vyběhla ze dveří ven, ale slunce mě začalo spalovat. Křičela jsem a ihned jsem spadla na zem. Viděla jsem jen to, jak Damon zadržuj Stefana, že prý si to zasloužím a jak ho následně Stefan odráží na stěnu a bere mě do náruče a odnáší zpět.
Jen jsem zachraptěla a chytla ho okolo krku a hlavu mu položila na hruď. Položil mě na pohovku a sedl si vedle mě a čekal, než popáleniny nezmizí.
























Ahoj,
tenhle příběh, je moc hezký, ale .... Máš to moc narychlo, chtělo by to trochu rozvést děj. Podle mě je to urychlený, ale hezký... Rozhodně v tomhle pokračuj! :)